Podle tohoto námětu vznikl v roce 1996 scénář hraného filmu. Producentské centrum České televize v Praze na realizaci po dvou létech jednání neuvolnilo prostředky.

V roce 1999 byl scénář dopracován ve spolupráci s dramaturgií Tvůrčí skupiny Vladimír Štvrtňa-Hana Bílá České televize Studia Ostrava, kde byl film v roce 2000 natočen.

 

UDĚLENÍ MILOSTI SE ZAMÍTÁ

 

 

Scénář a režie    

    Jiří Svoboda

Kamera    

    Ivo Popek

    Vedoucí produkce    

    Hana Bílá

    Střih    

    Josef Valušiak

 Zvuk    

    Marcel Weis

Architekt    

    František Vokřál

     Hudba    

    Daniel Landa

Česká televize Studio Ostrava

Tvůrčí skupina Vladimíra Štvrtni a Hany Bílé

 


Jména všech postav byla změněna.


Lidová Demokracie 14. října 1972:

"Včera dopoledne bylo u Krajského soudu v Ústí nad Labem zahájeno hlavní líčení proti čtyřiadvacetiletému recidivistovi Janu Steinerovi, který je obžalován z nedovoleného ozbrojování, krádeží, terorizmu a vraždy. V červenci 1971 uprchl z vazby, která na něj byla uvalena pro znásilnění a loupež, jen několik dní po propuštění z posledního výkonu trestu. V průběhu akce, která vedla k jeho zadržení, použil proti příslušníkům bezpečnosti odcizenou loveckou kulovnici. Osudné kulce zákeřného vraha podlehl jednapadesátiletý příslušník SNB Josef Charvát, který byl v srpnu 1971, rozkazem ministra vnitra, vyznamenán Řádem Vítězného Února a povýšen do hodnosti majora in memoriam."

Z vyprávění jsem věděl, že z něj fízlové udělali cedník a přesto ve mně hrklo, když se vobjevil ve dveřích jednací síně - dva maníci, který ho nesli nebyli žádný vazby a přitom vypadali, že by se jednou rukou kliďánko mohli šťourat v nose. Byl hubenej, jak laťka, mrtvý nohy mu čouhaly z nohavic, a po lidech v lavicích, který čuchali špagát, čučel tak udiveným pohledem, jakoby nemoh pochopit, z jakýho důvodu sem přišli ztrácet čas. Maníci postavili nosítka, přizvedli zadní díl a strčili mu pod hlavu polštář.

- Povstaňte, přichází soud! -

Stáli jsme v lati, celej sál, vejložky a civilové tak půl na půl, a Steiner se válel s polštářem pod hlavou. To byl celej von! Hůlky v želízkách, palcema točil mlejnky - ne naschvál, aby někoho dožral, jak si určitě všichni mysleli; spíš z rozpaků, protože na žádný publikum nebyl zvyklej. Jednou mi řek, mohlo mu bejt tak dvanáct, a zrovna dočet nějakou pitomou knížku: - Chtěl bych jet po moři, Pajdo, a ztroskotat na pustým ostrově, kde by nebyli žádný lidi... -

Svobodné Slovo 20. října 1972

"Vrah jednapadesátiletého majora SNB Josefa Charváta, Jan Steiner, byl včera v odpoledních hodinách odsouzen senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem k trestu smrti. K rozsudku se nevyjádřil. Jeho právní zástupce prohlásil, že využije zákonnou lhůtu. Rozsudek dosud nenabyl právní moci."

Soudkyně přednášela rozsudek a jenom docela malinko se jí klepal papír v ruce. Steiner čuměl voknem na sežloutlý listí a kapku krátkozrace mhouřil, jakoby si nebyl docela jistej, jestli tam ve větvích dovopravdy panáčkuje rezavá veverka. Ten mladej advokát, co vypadal, jakoby sám potřeboval, aby ho někdo hájil, byl ze Steinera náramně špatnej - kdekdo věděl, že se ho marně pokoušel přesvědčit, aby se proti špagátu odvolal.

- Máte nějakou ženskou, pane doktore? Kupte flašku bublinek a udělejte si pěknej večer. A řekněte jí, ať mi vodpustí tu spoustu ztracenýho času, kterej jste na mně vyplejtval, - to bylo všechno, co mu ten den řek na rozloučenou.

Práce 10. listopadu 1972

"Čtyřiadvacetiletý Jan Steiner, který byl 19. října odsouzen senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem za nedovolené ozbrojování, loupež, terorismus a vraždu k trestu smrti, se v zákonné lhůtě proti rozsudku neodvolal. Jeho matka, Marie Steinerová, odeslala, podle vyjádření Steinerova právního zástupce, v těchto dnech dopis prezidentovi ČSSR se žádostí o udělení milosti."

Bůhví vo co mu vlastně šlo. Jednou jsem ho zkoušel udělat, když nám zbourali zámečníka - žádná troškařina, deset papírů na ruku, v podstatě bez rizika. A deset papírů, to byla tehdá ňáká rána! Na půl roku by se moh někde zašít a točit palcema mlejnky. Jenom se na mě šklebil: - Ba ne, kámo! Jednou s váma pudu a už mi to zůstane! Žádná parta, žádnej šéf! K čemu by mi to bylo? -

Pokud jde o vansdorfský poldy, ty na něj měli žáhu snad od narození. A jestli říkám od narození, tak přinejmenším od tý doby, co se vypařil z učňáku a skoro tři měsíce proháněl půlku okresních fízlů, jak partu podvraťáků. Hlavně poručíka Charváta, kterej ho dostal na starost! A Charvát byl ňákej pes! To vám může potvrdit každej, kdo se mu jednou dostal do rukou. Jako bych ho viděl, jak smejčí kanceláře, řve a mlátí pěstí do stolu, když ho ten šestnáctiletej parchant tahal na vařený nudli - kliďánko se flákal po městě a vybíral trafiky, stánky, sem tam i sámošku. Nevzal víc, než potřeboval - cigára, konzervy, ňákou flašku. Všechny ty podzemních sklepy a chodby pod fabrikama, co tady bejvaly před válkou, jsme měli dokonale prošlápnutý a věděli jsme vo nich jenom my dva, protože jsme tam prožili všechno, co spolu můžou prožít dva kluci, po kterejch se ani po setmění nikdo neshání.

- Tak se mrknem, koho zas vybral ten tvůj svišť, Charvát!, - řikal mu ráno, co ráno major Vítek, kterej byl tehdá náčelníkem. Svišť, to docela sedělo - Steiner neměřil víc, než stotřiašedesát čísel, stovku běhal, jak světovej rekordman, a když na to přišlo, uměl se protáhnout i klíčovou dírkou. Za měsíc měl Charvát voči, jak angorák a v pazourách jen haldu lejster.

Starej Steiner byl Němec a po válce ušel odsunu jen díky bordelu v papírech. Když zjistil, že to v Němcích začíná zase šlapat, při první příležitosti zahnul kramle. V kapse černýho Waltera, co pamatoval eště Freikorps - pro každej případ. Rotný Svačina, na kterýho ten večír vyšla na čáře služba, dostal šarži, penál v práporu a čestnou salvu na dobrou noc.

Mařena Steinerová byla Češka jak poleno - za svobodna Řebounová - a o tom vejšlapu přes čáru neměla ánunk. Tím míň Honza, kterej se zrovna učil čůrat do plínek. Na oblibě jim to každopádně moc nepřidalo. Mařenu poslali z bílýho zboží k zedníkům a každej pátek v šestnáct nula nula se musela hlásit na em-en-vé. Jednou měsíčně jí cvičně zfilcovali tu její ratejnu, jestli si její bejvalej náhodou nevyšláp na vizitu. Zkrátka buzerace jako řemen. Musela se vohánět a dělat kvočnu - vyválela se s kdejakým chlapem, kterej měl ve Vansdorfu slovo a byl k mání. Moc takovejch, pravda, nebylo, ale pro to málo, co s Honzou potřebovali, tak akorát. Mezi lidma se povídalo, že si k ní tehdá občas zašel smočit kačera i Charvát. Ale to byly nejspíš jen kecy. Von na ženský moc nebyl. Do Vansdorfa přišel hned po válce s takovou prsatou holkou, co měla vlasy jak měď, kterou chtěj chlapi štrykovat na prstech do prstýnků. Kde ji schrastil, to byla vážně záhada.

Začal s červenou páskou RG a za dva roky měl pecky na vejložkách. Prsatá holka mu zdrhla s nějakým Fejfarem; to bylo jiný kafe - dentista. Spravoval úsměvy všem lepším lidem. Ale jemu, počítám, do smíchu nebylo, když mu v dvaapadesátým vytáhli z flašky švestkový marmelády ulitý zubařský zlato, jak králíka z klobouku. Místo měděnejch prstýnků kroutil pak vosum let uran na jáchymovsku. A tu krásnou, prsatou holku potkali v osmapadesátým někde v Mostě - dělala lázeňskou na šachtě, bílá jak mlíko. Charvát byl zkrátka mstivej chlap. Na politiku já kašlu! I když bych dneska moh taky tvrdit, že jsem byl v odboji, protože jsem komoušům šlapal tu jejich krásnou zahrádku. Ale to by byla jiná historie.

Po tom slavným tříměsíčním brejku v třiašedesátým dostali Steinera úplnou náhodou, když řezal ve skleníku jednadvacet růží, aby je vodnes Evině Seidlový. Takový dorotě! Šla s kdejakým poklopcem; stačilo ukázat krabičku Bijoux Bohemia. Každej jsme holt na něco smolař a Steinera zkazily špatný knížky vo pustejch ostrovech, na kterejch nejsou žádný lidi.

Na pasťák nebyl stavěnej - Žádná parta, žádnej šéf! Nesnáším lidi, který mi říkaj, co musím! - poprvé chytil vítr po čtyřech měsících. A šupem zpátky Charvátovi do revíru, jakoby mu to dělal naschvál. Jenomže von mu to naschvál nedělal, na to můžete strčit ruku do vohně - byl jak divokej pes, kterej si jednou vykolíkuje revír a pak ho z něj dostanete jen kulkou do voka anebo votrávenou návnadou. Poldové se Charvátovi chlámali do ksichtu, protože na sviště byl krátkej. A taky jak by ne - při testech mu naměřili íkvé stopětačtyřicet a to Charvát neměl, i kdyby mu do zadku zapíchnuli dva kompjůtry. Možná si teďka myslíte, že si cintám pentli, protože íkvé měřej jen lepším lidem, pro který chystaj vysoký hnízda. Jenže to jste úplně vedle - když máte vyfásnout špagát, sejdou se na vás takový konzília, vo jakejch nemáte ani páru.

Zkrátka a dobře, než bylo Steinerovi vosumnáct a mohli mu pasťák prohodit za regulérní díru, zdrhnul jim celkem čtyřikrát. Charvát si jel ten ústav osobně vošáhnout, aby se přesvědčil, že tam v ředitelně nesedí ňákej dobrák, kterej mu líčí pasti na vejložky.

Po tom pondělku, co převezli Steinera konečně na Mírov, byli poldové deset dní v lihu. Charvát si na tu slávu prej pořídil půjčku; ale to jsou možná jen takový kecy - i v naší branži máme svý svatý a Honza Steiner byl mezi náma léta něco jako praotec Čech. Bůhví po čem von vlastně šel; kdo se v něm měl vyznat - dokázal chrápat v kdejaký díře v zemi, v zimě v létě; dokázal měsíc žrát studený konzervy lančmítu, nebo čínskýho vepřoví, a když na to přišlo, kouřil Tarase, balenýho v novinách. Možná, že právě tohle byl život, jakej si přál - chroupat kukuřici nebo ředkev, válet se v trávě a ve dne v noci koukat na nebe, jakoby odtamtud čekal ňáký znamení.

Dá rozum, že s takovou náturou pro něj Mírov nebyl moc fajnovej plácek - dal dohromady partu pěti chlápků, který už měli něco za sebou a vykoumal kapitální tunel, nad kterým chodili kroutit hlavou experti z Prahy. Místo, aby se zdekoval někam, kde byl cizí, utíkal, co mu nohy stačily do Vansdorfa. Charvát si tři dny nato už vodvíral žíly - samoobsluha za dolním náměstím, škoda za vosum set, zámek netknutej. V pasťáku se naučil dělat fabky planžetama; zlatý ručičky! Devatenáct vteřin! To byl v tý době světovej rekord.

Tehdá se dal dohromady s nějakou Blajerovou, a kdyby se jí pořádně čapnul, možná tady byl eště dneska. Dělala sestru ve špitále, bylo jí osmadvacet, žádná hvězda. Nějakej dobrák ji shodil, že se u ní Steiner dva tejdny schovával - vyfásla podmínku a Charvát po ní šel, jak dobrman. Řikal jsem, že to byl mstivej chlap, a nemění na tom nic, že už je po smrti.

Přestěhovala do Ústí a co jsem slyšel, Steinerovi pak celou dobu posílala balíčky - cigárka, buchty, na vánoce i vanilkový rohlíčky. Co na něm měla, bůh suď - nemoh ji přivést jinam, než do maléru.

Ale, abych nepředbíhal - Steinera dostali za dva měsíce. Čapnul ho jeden halama z Vrtiškova v seníku jé-zé-dé - myslel, že má v pazourech frajera, kterej mu vohejbá starou. Vyfásnul tři a půl roku. Charvátovi přibyla hvězdička a po starým Vítkovi, kterej si to v osmašedesátým rozlil s komoušema, zdědil dokonce celej okres - to nemusela bejt marná fara.

Jestli myslíte, že na Steinera zapomněl, tak to jste teda parádně vedle. Měl ho v merku a v kalendáři si dělal fajfky, kolik mu toho ještě zbejvá. Tejden před tím, než ho pustili, udělal pro pár kámošů takovej rodinnej mejdan. Nechci mu šahat do svědomí - vo mrtvejch jenom dobře - ale Béda Přikryl, co tehdá vozil Tatrou okresní vejšky, mně jednou ve slabý chvilce vykecal, že na tom rodinným mejdle dali dohromady plán, jak dostat Steinera co nejdřív zpátky za katr.

Když jsem řek, že Blajerová mohla bejt jeho dobrá duše, vím o čem mluvím - z Mírova si to namířil rovnou k ní. Páni! To bylo prvně v životě, kdy vynechal svůj rajón. I když, kdoví jak dlouho by mu to bylo vydrželo. Za nějak čas by se Charvát nejspíš stejně dočkal. Jenže von čekat nechtěl; byl na Steinera žížnivej, jak šina. Ústí není z Vansdorfa žádná dálka - cestou z noční si Blajerku podali dva frajeři: otřes mozku, pár modřin, jeden zub a roztrhaný kalhotky. Přísahala, že k jinýmu nedošlo, a já bych jí to docela věřil - Charvátovi přeci nešlo vo to, aby někdo vošukal Blajerku! Dobře věděl, že si to svišť nenechá líbit, aby mu někdo votloukal holku.

Druhej den se vobjevil Standa Procházka - žádný eso, normální bytař. A posledních sedum měsíců práskač. Jenže to Steiner nevěděl, těch pár let v chládku mu přec jen chybělo, aby byl v rámu. Prochor mu dal náslech, že ty dva frajeři, který zbouchali Blajerku, budou v sobotu v kulturáku ve Vansdorfu na tancovačce.

Steiner si koupil kvádro, cestou se stavěl s kytkou ve špitále, aby si vyzved požehnání - že jí neřek co chystá, dá rozum. Věčná škoda, ta by mu to určitě rozmluvila.

Něco upil, spíš jenom pro chuť, aby si zkrátil čekání na ty dva řízky, který mu Prochor slíbil přihrát. Pak se k němu přimotala Andula - její táta byl náměstkem o-pé-bé-há a v podniku měl maňara, kterým by se dal vydláždit pankráckej dvůr. To byl teda párek! Andula, o dobrejch deset čísel větší, vohejbala krk, jak žirafa a celej čas do něj hučela, jakoby se s ním chtěla předvíst celýmu kulturáku. Kdybyste mě rozkrájeli, neřeknu vám, co mně na tom nesedělo; na maléry mám prostě nos.

Dostal jsem se mu na tělo až někdy po půl jedenáctý. Stáli jsme u mušle a venčili kačery, a já mu povídám: - Brácho, tohle není nic pro tebe! Zabal to! - Jenže Prochor byl jako štěnice: prej, že se frajeři zasekli v jedný hospodě za náměstím. Když si bral Steiner v šatně kabát, udělal jsem za ním v duchu kříž.

Prochor ho protáh přes tři pajzly. Ty dva frajeři, jakoby se vodpařili. Zato všude byl ňákej známej a všichni měli hroznou sílu, dát si se Steinerem rundu na návrat. Kolem půl druhý byl zlinkovanej jak dán; a tak si řek, že přespí u svý mámy.

První co viděl, když se mu ráno rozlepily voči, byly želízka. Trochu sranda: takovej ouřezek, sto třiašedesát čísel i s pěšinkou, a kolem pět chlapů, jak jedle. Když ho vyslýchali, přišel si to Charvát osobně vychutnat. Steiner čučel jak vejr - náměstek ráno uhodil na Andulu, kde se jako celou noc courala (tak to bylo zapsaný v protokolu), a chudák holka se mu s pláčem přiznala, že ji Steiner zatáh do barabizny svý mámy a tam ji znásilnil. Aby to měli pojištěný, jak vodepsanej bourák, nechali si vod starý Steinerky napsat udání, že jí syn v tejdnu šlohnul památeční alpakový příbory a někde je patrně "zpeněžil". Možná si řikáte, že jsem si nějak moc jistej, že to byl bluf, ale ta rašple prochlastala i žebřík, a jestli měla nějakej příbor, pak byl docela určitě kradenej z mateřský školky, kde vobčas uklízela. Tou dobou z ní byla už vojetina a ani chlap v delíriu by vo ní kolo nevopřel.

Charvát měl hubu od ucha k uchu - Steiner vyfásnul čtyři ročky, třetí nápravná. Nóbl podnik - Valdice. Jenže tahle bouda to byl silnej tabák i pro advokáta, kterýho přidělujou, jak ránu z milosti.

U odvolacího soudu v Ústí protáhli vansdorfskejm fízlum ksichty. V tom, co Andula vykládala, byly voka, jak v síťovaný punčoše a soudci by si museli cpát prsty do uší, kdyby to chtěli spolknout. A když se advokát zeptal tý vyježděný rašple, starý Steinerky, co že je to ta její alpaka, byla úplně grogy. Myslela si, ta dobrá duše, že sako, který ušije Charvát s kámošema, musí sedět, i když vypadá jak spodky. Do dneška nepochopím, proč ten mladej advokát tak tlačil na pilu - Steiner byl švorcák, vo prachy nešlo, a poštvat si na sebe Charváta se všema jeho pupíkama, s kterejma propaloval kotel, po tom moh toužit jenom sebevrah. Když byl proces v nejlepším, hodil doktůrek na stůl kapitální eso - ňákýho Horynu. A ten se přiznal, že u něj Andula tu noc, co ji měl Steiner znásilnit, v poklidu prochrápala. Doktůrek ji chvilku griloval na křivý svědectví a holka zvadla - navez ji do toho táta.

Krajskej soud sice rozsudek zrušil, ale vrátil to zpátky na okres do Vansdorfa, aby si tu chatrč chlapci mohli vypíglovat. Doktůrek se moh rozkrájet, ale na to, aby Steinera pustili z vazby, na to byl krátkej. Podal stížnost na generální prokuraturu do Prahy, že je jako porušovanej zákon. Já se v paragrafech moc nevyznám - voni se vždycky kroutěj, jak si pupíci přejou - a tak se Steinerovi ani moc nedivím, že jim při převozu z Ústí zahnul kramle. Bylo mu třiadvacet a za ten tejden, co dokazoval, že výkon trestu splnil výchovný cíle, neudělal s polepšením tu nejlepší zkušenost.

Bůhví, snad mu to bylo souzený, ale možná udělal chybu, když si šel vyšlápnout na tátu Anduly a místo něj vobjevil v bejváku pár flašek slušnýho pití a ve skříni kulovnici s krabicí nábojů. Že by chtěl někoho jenom tak bouchnout, to je pitomost - jednou jsem vybral do pytle pár ušáků, protože na konzervy moc nejsem a ten blbec je vodnes do parku a tam je pustil. Snad aby si užívali tý jeho svobody, leželi na zádech, chroupali magnólie a dívali se na nebe, kdy tam nahoře vyvěsej to znamení! Takovejch stopětačtyřicet íkvé, to je dobrý tak na cvokárnu! Pro život je to na hovno!

Ale to Charvát nevěděl a z tý kulovnice měl parádně staženou díznu - v pátračce nechal Steinera vyhlásit za "nebezpečnýho ozbrojenýho pachatele"! Když si to necháte přeložit do češtiny, tak tyhle slovíčka znamenaj, že si po vás každej fízl může bez obav bouchnout. Nechali to hlásit i měským rádiem, dvakrát denně. To bylo tóčo - lidi se vyděsili a ženský vodmítaly chodit na noční.

Normální chlap by se zdekoval a někam zmiznul, než se to přežene. Jenže to by se nesměl jmenovat Steiner. A Steiner znal jenom jedno místo na světě, kde se cejtil bejt doma - v těch sklepech a chodbách pod fabrikama, který jsme měli tak dokonale prošlápnutý a věděli vo nich jen my dva, protože jsme tam prožili všechno, co spolu můžou prožít dva kluci, po kterejch se ani po setmění nikdo neshání.

V úterý dostali hlášku, že se schovává v Textilaně. Charvát povolal posily a úderem půl osmý fabriku vobklíčilo šestačtyřicet poldů a čtyři vlčáci. Pomalu zatáhli pytel a luxovali patro po patru. Když se v osm deset vozvala dávka ze škorpiona, těch šestačtyřicet chlapů se už vidělo, jak na okrese bouchaj špunty. To byla kšanda! Za pět minut vyvedli z baráku seřizovače Lojzu Votrubu a Věru Koubalovou, co u náměstka Říhy zvedá telefony. Ten večír si to s Lojzou rozdávala na měkkým koberci, jakej byl v celý fabrice jen v zasedačce zet-vé er-ó-há pod putovním práporem. Po třech šampusech, želízka na rukou, mžourali do světel jak sůvy. Psi štěkali, jak vzteklý a Charvátův zástupce řval, jako kdyby si to s nima chtěl rozdat. Barák filcovali až do rána a pak to vodpískli.

Dopoledne, vokolo jedenáctý, se na zvláštních úkolech vobjevil kotelník Hrouda - v lednici mu chyběl jeden Prazdroj a na jeho místě ležela krabička startek, na který bylo napsáno: "Brácho vodpusť, měl jsem žízeň"! To byl celej Steiner! Já mu dycky řikal: - Hraj to při zdi! Člověk se nesmí vytahovat, pak mu lecos projde! -

Ve středu dopoledne dostal Charvát stošest anonymních hlášek - výjezdovka vymetala Vansdorf, jak hadr na holi - vlčáci nevěděli čí jsou a jakej smrad by měli chytit, aby je psovod konečně pochválil. Bác ho - ve čtyři vodpoledne elegantně vybranej bufet Na růžku, třistapadesát metrů vod hnízda Okresu. Konzervy, chleba, rum a karton startek - rukopis čitelnej, jak votisky. V sedum přijel náčelník kraje z Ústí a zavřel se s Charvátem v kanclu. Chlapi, co šlapali chodník, si cpali ruce do huby, aby si náhodou nikdo nevšim, že se chlámaj - krajskej prej řval, že se z toho třás i Džerdžinský na zdi.

Krajskej si přivez dva snajpry s nářadím v plátěnejch futrálech - ksichty znuděný, jak národní umělci, co si to přišli rozdat s okresním šramlem - a republikovýho šampióna, Cézara, co měl rodokmen na sedum stránek, s dvaadvaceti razítkama.

Prochor měl ze Steinera už vítr. A ani se mu moc nedivím. Když ale dostal vod Charváta na vybranou pět let v lapáku, anebo splnění občanský povinnosti, rozhod se pro tu povinnost. Měl svý hlášky a taky za ně dobře platil! A na dřevo! A po světě běhá takovejch kurev prodejnejch, že byste se nestačili divit. No, teď je konečně všechny zlustrujou a já jsem poslal sto káčé panu Cibulkovi do Necenzurovanejch Novin, aby tam tisknul jejich jména i s adresama a na žádnýho nezapomněl.

Jak moh Steiner Prochorovi podruhý naletět, do dneška nepochopím. Snad že byl utahanej a aspoň jednu noc se chtěl krapet vychrápat. Prochor mu nabíd vopuštěnou garsonku v zástavbě, určený k demolici. Přived mu tam i ségru, aby se nenudil. Charvát si mnul packy a v jedenáct zalígrovali ulici.

Když ale vrazili do baráku, vodevřelo se vokno ve třetím patře a na dvůr plachtil svišť. Dvě uniformy po něm vysypali po zásobníku a museli mít nervy v kýblu nebo chlastali denaturák - ani jedna rána se neujala. Ten nafoukanej pupík z Ústí poplácal šampiona po hrudníku a cvaknul karabinku vobojku. A to bylo taky naposled, kdy si vod něj šampion nechal něco poradit. Steiner ho zaslech, jak za ním lítne křovím, v běhu se votočil, jak baletka a cvaknul vo spoušť kulovnice - hauptrefa na komoru. Když si ho psovod soukal do pytle, řval jako stará kurva. Podle záznamů, co dělaj policajti, prolítlo během deseti minut služebníma stříkačkama osmdesát šest nábojů. A jestli mi to nevěříte, zajděte si do esenbáckýho archívu, najdete to tam černý na bílým. Svišt vlítnul do vyhlídnutý díry a fízlové měli po žížalkách.

Dělal, že je mu všechno volný, ale to bych ho nesměl znát. Když jsme se ve čtvrtek dopoledne potkali, byl skoro na dně. Asi se ptáte, jak k tomu došlo, že jsem se s ním moh potkat já a ne těch osmdesát čtyři fízlů se čtyřma vlčákama. Kdo nás dal dohromady vykládat nebudu, to dá rozum. Když si mě tehdá vyhlíd ten jeho advokát, přidělenej jak rána z milosti, neměl jsem z toho ani nejmenší plezír. Advokát věřil na soudy a na to, čemu řikal právo. Já věřil, že by to člověk měl hrát při zdi, protože život, i když zkurvenej, je pořád lepší, než to nejsolidnější bukový pyžama. Steiner nevěřil na nic - jen na tu kukuřici, lanšmít, čínský vepřový a nekonečný nebe, co nad ním viselo, když se válel na zádech v trávě. A to byla ta největší potíž: - Do lapáku už nikdy, Pajdo; vykládej si, co chceš! Už žádný šéfy, žádný vychouše, žádný kápa, žádný zdi, žádný mříže, žádný kámoše, který řvou nadšením, když jim pomůžeš vodevřít zámek, za kterým leží pár tisícovek; žádný fízly, žádný kurvy, který tě bez mrknutí prásknou, když je Charvát poplácá po zádech! Vod šestnácti žiju jak liška s tlapkou v železech; už toho bylo dost! Tady jsem napsal dopis mámě; dej jí ho, jestli můžeš... - seděli jsme v takový klícce, čtyři krát čtyři, po zdech regály s hračkama. Když mu bylo pět a mně sedm, šlohnul jsem mu betální tank s rudou hvězdou, co jezdil na klíček a za červeným sklíčkem škrtal jiskry z kamínku do zapalovače. Díval se voknem do zahrady, nad kterou viselo horký červencový slunce jak rozpálenej talíř. Byl cejtit potem, a to se mu nestávalo ani když dělal vetrhajmku a poldové korzovali na dohled za auslákem.

- Jestli pro mě chceš něco udělat, rád bych se viděl s Blajerkou... - všimnul si, jak ve mně hrklo: - Ale to je asi blbost, viď? Zapomeň na to...! -

Věděl, jak na tom jsem - hrát při zdi, to neni ruská ruleta! Kdo mi může vyčítat, že jsem ani dost málo netoužil naběhnout fízlům na kudlu?! A tohle nebyla sámoška, krytá senzorama, který se dají vyautovat! Tohle byl od samýho začátku ztracenej podnik se čtyřiaosmdesáti fízlama v zádech, který měli po nocích poluce, když se jim zdálo, jak to do Šutra šijou, jak mu dělaj cedník z tý jeho zasraný makovice, kvůli který spěj tři hodiny denně a šéfíci je vod rána do večera jebou; jak to do něj perou, až lítaj třísky...

- Zapomeň na to, Pajdo, vážně! To byl jen takovej fór! - sáhnul mi na ruku; měl ji studenou a vlhkou. To neměl dělat.

- Ty si naběhneš, Pajdo! Hraj to při zdi! Toho ses vždycky držel a vždycky ti to vycházelo! - to mi běželo hlavou, když jsem se soukal ze šachty, kterou byla propojená kotelna mateřský školky a jedno sklepní skladiště textilky. Řekněte - může člověk za to, co myslí? Možná jsem zbabělej sráč. Přesně takovej, kvůli jakým se Steiner držel tý kulovnice, s kterou jeden okresní pupík chodil na vysokou, aby si aspoň jednou do roka dokázal, že je chlapák a zapomněl na to, že má v poklopci vítr.

Nechtěl jsem si to myslet, ale cestou na schůzku s tim mladým advokátem mně to pořád šrotovalo, že se do toho nebudu muset zaplíst, protože sviště mezitím sejmou a já si budu do konce života řikat: kdyby ho tehdá nedostali, splnil jsem jeho poslední přání a tu holku bych mu byl přived.

Advokát přišel v bundičce a v džínách a měl nahnáno. Šklebil jsem se, jakobych sebevraždy s oblibou pěstoval každej lichej víkend a vyklopil jsem mu vo co Steinerovi jde. Poprosil mě vo cigáro a dřepnul si na patník, jak se mu klepaly nohy. - Ba ne, Pajdo, ty nejsi žádnej sráč, dobře si toho fráju prohlídni: kroutí paragrafy jenom tak mimochodem, jako ty žereš imitaci, a teď se nemůže trefit sirkou k cigáru. -

Dal si tři škuky, zahnul pohledem někam do pangejtu a hlas měl najednou nakřápnutej jak městský rádio: - Tak jo... - Kdyby na mě vytáh břitvu, byl bych asi míň překvapenej. V první chvíli mě napadlo, že blbě slyším. - Jak jo?! - v hubě jsem měl, jak v sušárně: - Kde byste to chtěl províst?! -

V pátek v deset jsem nacouval s erenou k rampě. Dodnes nadhodím vosmdesátikilovou činku s cigárem v koutku, ale tehdá jsem po každým druhým pytli funěl, jakoby mě vozobávala pepka. Když jsem nakládal desátej, zahlíd jsem vzadu Steinerovou kecku. Byl tam.

Advokát si pučil byt svý ségry v paneláku, Blajerku naložil, když šla na noční a dvě hodiny s ní křižoval město, než si byl jistej, že se na ně nikdo nenalepil. Co si spolu ty dvě hodiny povídali, to se už nikdy nedovím; taky mi po tom nic není. Pak ji zašil v tom kvartýru a zmizel.

Byl bych se vsadil vo tři roky lapáku, že je to chýše, jak perníková chaloupka - řekněte mi jedinej rozumnej důvod, proč by si takovej mladej střihounek pět let nalejval do hlavy paragrafy, aby je jednou v pátek v červenci 1971 spláchnul do mísy kvůli blbýmu nápadu ňákýho grázla, co má na krku čtyřiaosmdesát vodjištěnejch bouchaček?!

Když jsem si házel na záda třetí pytel, Steinerový kecky už na korbě nebyly. A nevozvala se žádná houkačka a nikdo se mnou neprásk vo zem, aby mě šácnul. - Něco v tom musí bejt, Pajdo! Ňákej kapitální bluf, na kterej tvůj slepičí rozoumek nestačí! - Nebyl. A já jsem toho mladýho advokáta dodnes nepochopil. A von mi to taky už asi nevysvětlí - v pětasedmdesátým vzal vítr někam do Kanady.

Co se dělo ty čtyři hodiny v garsonce na sídlišti nad Vansdorfem, to už dnes neví nikdo. Ani Káťa Blajerová - za pět let dostala raka a do dvou měsíců byla pryč. Ale když jsme drncali vo půl třetí tou rozsypanou erenou zpátky ke skladu, viděl jsem na chvilku ve zpětným zrcádku Steinerový voči. A v žádnejch vočích už nikdy nic podobnýho neuvidím. Ámen.

V sobotu přijeli dva speciálové z Prahy, nakvartýrovali se Charvátovi do kanclu a na stůl rozložili mapu. Bylo na ní dolní náměstí s parkem, jak na dlani. Vzali si pastelky a křížkovali s nima vokna a střechy pro snajpry; ploty a vchody do domů, kde budou rozestavený hošani v neprůstřelnejch sakách; v jedný ulici tiráka, ve druhý dodávku - pod plachtama ostrý chlápci se škorpionama. Měli to vymyšlený jak poslední bitvu třetí světový války. Charvát jen vejral. Akorát mu vrtalo hlavou, kdeže ty pražský řízkové berou jistotu, že jim Steiner na to náměstí vleze. Nevěděl, že si sebou přivezli ňákýho Jardu Stehlíka - kovanýho recidívu, co se Steinerem na Mírově před lety udělal ten kapitální útěkovej tunel. Komu by už měl Steiner věřit, když ne jemu?! Přátelská služba starejch kámošů, co spolu něco prožili. Stehlík byl sekáč, tetovanej i za ušima, vypadal dobře a nikdo z těch, kdo mu vyšlapali pěšinu, aby se se Steinerem sešel, si nemá co vyčítat - Káťa Blajerová nejmíň. Všechno vypadlo úplně čistý - v neděli v sedum se na náměstí vedle parku vobjeví škodovka s trnavskou poznávací značkou, která Steinera uklidí někam na Slovensko.

V neděli v sedum ráno bejvalo náměstí jak vyluxovaný. Steiner tam protáh Stehlíka kanalizační šachtou už kolem pátý. Seděli v křoví a čekali, až se vobjeví to zázračný trnavský embéčko. A spolu s nima čekalo nás pár, co vo tom něco věděli a drželi jsme Steinerovi palce. A já si řikal: jestli je tam nahoře vopravdu něco, nějakej nebezkej kompjůtr, kterej počítá tu velkou spravedlnost, musí to klapnout.

Jenže tam nahoře bylo něco docela jinýho - snajpři s naleštěnejma miřidlama, kterým těch deset metrů, co musel Steiner přejít, aby se dostal k autu, muselo na dobrou ránu bohatě stačit...

A taky by stačilo, nebejt pitomýho sluníčka, který jedenáct minut před sedmou vykouklo nad kostelem a volízlo puškohled ve vikýři. Steiner byl divnej kluk, ale křivárny nesnášel - vopřel si hlaveň vo Stehlíkův vohryzek a nechal ho převlíct do svý bundy. Když ta zázračná trnavská škodovka vopravdu připlachtila, kejvnul jen malinko vočima a zlehounka klouzal ukazovákem po kohoutku. Stehlík mu viděl na vočích, že to myslí naprosto vážně - vyletěl z křoví jak pták a ještě stačil zařvat, ať nestřílejí.

Jenže ty snajpři byli vážně sekáči, ani jeden Stehlíka neminul - čtyři hauptrefy, každá stačila na penál. Než jim ta záměna došla, byl už Steiner ve spodním cípu parčíku. Jenže těch křížků, co si pražský speciálové na plánku nakreslili, bylo hodně i na malýho sviště, kterej měřil sotva stotřiašedesát a ikvé měl stopětačtyřicet. Poprvé ho žahli do lejtka a podruhý do ramene a byli by ho na tom náměstí rozstříleli jak řešeto, nebejt dvou harantů, který se vyřítili z baráku, co je v něm dole trafika - uteklo jim štěně a kličkovalo tou kanonádou patrně v domnění, že je to ňáká bezva hra. Střelci museli kapánek ubrat plyn a těch pár vteřin Steinerovi stačilo, aby přeběhnul roh náměstí a vlítnul do uličky, co vedla k Textilaně. A kdyby se mu povedlo dostat se přes tu vopadanou fabrickou zeď, přes kterou jsme se spolu dostali nejmíň tisíckrát, byli by na něj i ty pražský frájové krátký. Jsou lidi, co věřej na osud. Podle mě je to v podstatě jedno, proč si tím pančat makovici. Každopádně první vrata v tý úzký uličce měl na starosti Charvát.

Běžně nastřílel stopětaosmdesát ze dvou set, aspoň to vo něm vykládali. To červencový ráno šest minut po sedmý byl pořádně z formy - z devíti možnejch devětkrát minul. Snad si v tu chvíli pomyslel, že je ta medaile, kterou si v duchu už píchal na prsa sváteční uniformy, definitivně v čoudu - nevím, nejsem jasnovidec, jen si tak domejšlim. Vsadil bych ale desetiletej flastr, že ho ani na chvilku nenapadlo, že mu ten vysněnej metál připíchne Honza Steiner! A k němu eště majorskou hvězdu ve zlatým rámování. Kulovnici držel v běhu podél těla jak štafetovej kolík a kohoutek zmáčknul ve chvíli, když se Charvát pokoušel narvat do pistole druhej zásobník.

Kulka protnula srdeční hrot - tak to stálo v pitevním protokolu.

Jenže ta ulice ke zdi Textilany byla na tenhle štafetovej běh přece jen hrozně dlouhá - když koupil třetí šlehu, co se šmrncla vo páteř, prošla střevní kličky a předběhla ho dírkou vpravo těsně vedle pupíku, ztratil tak trochu rytmus a štafetovej kolík mu vyklouznul z ruky. K tý zdi, za kterou byly chladný sklepy a nekonečný chodby, vo kterejch jsme věděli jenom my dva, protože jsme v nich prožili všechno, co spolu můžou prožít dva kluci, po kterejch se ani po setmění nikdo neshání; k tý zdi už jenom doklopejtal s holejma rukama. Prej se jim smál, ale to jsou docela jistě jen kecy, protože člověk, z kterýho dělaj řešeto, se podle mě směje jen v policajtskejch pohádkách.

Naposled jsem ho viděl 19. října 1972. Ležel na nosítkách, pod hlavou polštář, zatímco všichni stáli s packama na švech, jak na apelu - talár čet rozsudek a von se díval voknem někam do sežloutlý koruny dubu a kapku krátkozrace mhouřil voči, jakoby si nebyl docela jistej, jestli tam ve větvích dovopravdy panáčkuje rezavá veverka. Ten mladej advokát z něj byl náramně špatnej - kdekdo věděl, že se mu nepovedlo Steinera pohnout, aby se vodvolal k nejvyšší instanci.

Celej život si každý ráno řikám: - Zaplaťpánbů! Mohlo by to bejt horší! Drž se při zdi, Pajdo! To se ti vždycky vyplatilo! - To vodpoledne, čtyři minuty po třetí, když ty dva maníci rozhoupali nosítka, jsem najednou pochopil, že toho divnýho kluka, co měl stotřiašedesát čísel i s pěšinkou, toho sviště, kterýmu naměřili stopětačtyřicet íkvé, toho nenapravitelnýho recidívu, kterej měl na fabky světovej rekord, toho flákače, kterej chtěl celej život chroupat kukuřici a ředkev, cpát se kradeným lanšmítem, válet se v trávě na zádech a čumět nad sebe, už nikdy neuvidím. A najednou mně to ujelo: - Těbuh, kámo...! - Na malou chvilku se votočil a ve vočích měl to znamení, na který pořád čekal. Amen.

Mladá Fronta 12. února 1973:

"Prezident republiky včera zamítl žádost Marie Steinerové o udělení milosti jejímu synovi Janu Steinerovi, který byl 19. října 1972 odsouzen senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem za nedovolené ozbrojování, loupež, terorismus a vraždu majora SNB Josefa Charváta k trestu smrti."

- Hoď sebou kamaráde. Mám jen sedmapadesát kilo. Doufám, že jsi profík! -

To prej byly jeho poslední slova. Nevím, jestli to dovopravdy řek právě takhle - když člověk kouká na houpačku, bůhví, co se mu honí hlavou; no, zkuste si to představit... Každopádně bych byl moc rád, kdyby to byla pravda.

Jednou mi řek, mohlo mu bejt tak dvanáct, a zrovna dočet nějakou pitomou knížku: - Chtěl bych jet po moři, Pajdo, a ztroskotat na pustým ostrově, kde by nebyli žádný lidi... -