Jiří Svoboda: Psychologický portrét diktátora

 

seminář Fenomén Stalin - náhoda, nebo nevyhnutelnost?, 06.03.2003, Autoklub

publikováno: 28.02.2005, čteno: 678×

 

1. VYŠLO KNIŽNĚ:

 

více informací o publikaci


Sborník č. 26 " 1953 | Fenomén Stalin: náhoda, nebo nevyhnutelnost / Padesát let od měnové reformy

148 stran, brožovaná vazba

vyšlo: červen 2003

cena: 50,- Kč

===

Rozsah lidského utrpení, vražd a zločinů, které inspiroval, nařídil, či staly se s jeho vědomím, nemá však žádnou vnitřní kontinuitu s čímkoli psychologicky srozumitelným. Jakoby bytost, která vešla do dějin XX. století pod jménem J. V. Stalin, neměla integrující lidský rozměr. Rozpadá se do několika nezajímavých, jednorozměrných postav. Chybí oživující svorník, který by monstrózní dějinnou bytost oživil do podoby reálného člověka. I přijaté jméno "Stalin" jakoby se symbolicky odkazovalo do rodu nehybného, studeného odlitku, prostého jakékoli emoce.

Obrazy ze života

Otupělost k násilí se v Josifu Džugašvili pěstovala od dětství. Otec, Vissarion, se po zrušení nevolnictví stal ševcem v gruzínském městě Gori, v Jižní Osetii. Surovost a bití nebyly v rodině ničím výjimečným. Otec byl zabit ve rvačce, když Stalinovi bylo sotva 11 let.

Stipendium mu umožnilo studium v pravoslavném semináři. Nestal se však popem (pro miliony lidí osudová křižovatka) – po pěti létech byl ze semináře vyloučen. Vstoupil do Sociálně demokratické dělnické strany Ruska a stal se profesionálním revolucionářem. Oženil se v kostele podle pravoslavného ritu.

Na začátku XX. století se Josif Džugašvili proslavil pod přezdívkou "Koba", kterou používal v "mafiánském" podsvětí, kde organizoval vydírání obchodníků a přepady transportů peněz, které sloužily k financování revoluční činnosti. Jeho největším úspěchem bylo řízení útoku na kočár, který po rušných ulicích Tbilisi přepravoval téměř 350 tisíc rublů (1907). Při přestřelce zahynulo více než tři desítky lidí. Tento typ banditismu vzbuzoval v Gruzíncích nemalé sympatie, neboť byl chápán jako demonstrace nacionálního odporu proti ruskému samoděržaví. Opakovaně byl vypovězen na Sibiř a opakovaně uprchl.

Smrt první ženy jím údajně velice otřásla. Neotřásla však jeho proslulým sexuálním apetitem. Druhá manželka, Naďa, ho jednou na večírku přistihla při nevěře in flagranti. Velmi se pohádali. Odešla do svého pokoje a zastřelila se. Podle neověřitelných spekulací ji ve skutečnosti v záchvatu zuřivosti zastřelil sám Stalin. Později každopádně nechal zlikvidovat celé její příbuzenstvo…

Stalin byl mstivý, anetický, bez schopnosti empatie. Emočně plochý, bez znatelných vnitřních rozporů. Byl fanaticky obdivován a milován. Byl proklínán a nenáviděn. Jeho tvář známe převážně jen z několika stereotypních filmových záběrů a fotografií. Téměř vždy býval snímán z podhledu, který pozorovateli vnucoval perspektivu submisivnosti. Neosobně se usmíval.

"Je to člověk, v němž se snoubí rozhodnost a dobrosrdečnost. Je skutečným vyjádřením srdce a duše Ruska," – řekl o Stalinovi Franklin Delano Roosevelt. Americký vyslanec William Bullitt ve svých pamětech pro změnu napsal: "Jednou se Stalin trochu víc napil a potom mě políbil naplno na rty – jak strašlivá politická zkušenost…!".

Žil jako symbol. A přízračná rozpornost toho symbolu provázela jeho tělo i po smrti. Jako symbol "nanebevzetí" byl balzamován a uložen v mauzoleu vedle Lenina. Jako symbol "zatracení" byl vprostřed temné noci tajně z mauzolea odstraněn a zakopán u kremelské zdi.

 

Metafora společenských poměrů

Zdá se být výstižnější uvažovat o "stalinismu" než o Stalinovi. V souvislosti s předznamenaným zadáním dnešní diskuse (Fenomén Stalin - Náhoda nebo nevyhnutelnost?) bych se chtěl pokusit velmi zhuštěně definovat několik rovin, které stalinismus předurčovaly sociálně, psychologicky a myšlenkově.

Není náhoda, že proslulou větu F. Nietzscheho: "Bůh je mrtev!", doplnil právě ruský spisovatel, F. M. Dostojevskij, vědomím konsekvencí tohoto poznání: "Všechno je dovoleno!". V geniálním románu "Běsi" pak anticipoval duchovní i existenciální prázdnotu a hodnotový nihilismus, který se valil Ruskem.

Takto expresivně popisuje mravní a sociální situaci ruské společnosti za I. světové války Lev Trockij: "Lichva všeho druhu a hra na burze dospěly k ztřeštěnosti. Ohromná jmění vznikala z krvavé pěny. Nedostatek chleba a paliva v hlavním městě nebránil dvornímu klenotníku Fabergetovi, aby se nevychloubal, že ani v jedné sezóně se neobjednávaly tak drahé šaty a nekupovalo se tolik briliantů, jako v zimě roku 1915-1916. Noční podniky byly přeplněny … Nikdo se nebál utrácet příliš mnoho. Shora padal bez přestání zlatý déšť. "Společnost" nastavovala ruce i kapsy … všichni se brodili v krvavé špíně – bankéři, intendanti, průmyslníci, carské a velkoknížecí baletky, pravoslavní hierarchové, dvorní dámy, liberální po­slanci, generálové z fronty i etapy, radikální advokáti, osvícení svatoušci obého pohlaví, přemnozí bratranci a zvláště sestřenky. Všichni pospíchali chňapat a žrát, obávajíce se, že požehnaný déšť ustane a všichni s rozhořčením odmítali nestoudnou myšlenku předčasného míru…"

Demoralizovaná ruská armáda prožívala jednu porážku za druhou. V zákopových jatkách nepředstavitelných rozměrů zaznamenala začátkem roku 1917 více než 5 milionů mrtvých. Během jedné generace ztratilo Rusko Boha, imperiální sebevědomí i cara z Boží milosti.

Vakuum, které zůstalo po těchto hodnotách, konstituujících po staletí pilíře národní existence, vytvářelo příznivé podmínky pro nasávání směsi různorodých, vnitřně nesourodých proudů a inspirací. Vznikal děsivý amalgam, v němž se smísil osvícenský racionalismus, zbožštěná víra ve vědu, velkoruský šovinismus a temná mystika.

 

Osvícenská racionalita v Rusku

Dynamiku psychosociálních procesů, které vedou atomizovanou, nestrukturovanou masu k přijetí interpretačního systému zákonitostí reality, byť byl tento systém založen na naprosté mystifikaci, popsala nesmírně výstižně Hannah Arendtová:

"…Masy jsou posedlé touhou uniknout realitě, neboť ve své bytostné vykořeněnosti nejsou s to snášet její nahodilé, nesrozumitelné stránky. Je rovněž pravda, že jejich touha po fikci má určitou spojitost s těmi schopnostmi lidské mysli, jejichž strukturální konzistence je nadřazena pouhému nahodilému dění. Útěk mas z reality je odsudkem světa, v němž musejí žít a v němž nemohou existovat, neboť jeho nejvyšším pánem se stala nahodilost. Lidské bytosti potřebují onu ustavičnou přeměnu chaotických a náhodných podmínek v nějaký relativně konzistentní vzorec vytvářený člověkem…" (H.Arendtová: Původ totalitarismu).

Ideové zázemí hnutí, které přivedlo Rusko na práh "Říjnové revoluce", potvrzuje přesnost závěrů H. Arendtové – masám stačila jako osmyslnění pro činy myšlenková mystifikace, vydávající se za vědu. Několik pouček se stalo zprostředkovatelem univerzálního poznání živé i neživé přírody, historie a všech zákonitostí vývoje společnosti jako "poznané nutnosti".

Takové je riziko osvícenského pojetí modernity, v němž v sekulárním světě zaujímá místo transcendence věda: "…sjednocující síla rozumu, schopného dospívat ke konsensu může nahradit někdejší sjednocující síly náboženské tradice…!" (J. Habermas: Poznání a zájmy).

Vědecká mystifikace se promítala do sémantických novotvarů, které nedávaly žádný smysl. Přesněji řečeno: byly srozumitelné pouze zasvěcencům. Kdo nerozuměl, vypadl z kola ven. Lenin používal kupř. sousloví "demokratická diktatura proletariátu a rolnictva", což je zjevně sémantický nesmysl. V Leninově věrouce to byla jedna ze společenských etap – projekt, který revoluční kroužky omílaly jako modlící mlýnky 12 let. Podstatné je, že tyto mystifikace patřily do konzistentního systému, obdobně jako Hörbingerovy koncepty "dutosvěta".

Lenin přitom používal "teorii" jako služebnou, podpůrnou složku pro získání a provozování moci. "Láteření" a nadávky na adresu Macha a Avenaria (V. I. L.: Materialismus a empiriokriticismus) ani nepředstírají, že by měly něco společného s metodologií argumentované diskuse a v dalším kroku logicky anticipují Stalinovo zacházení s těmi, kdo jsou označeni za oponenty. Svou "vědu" chápali oba shodně jako nástroj praxe – stačí krátký kurs a dělnický agitátor se od vysokoškolského profesora neliší kvalitou vědění, nýbrž jen kvantitou vědomostí. Oba znají základní mechanizmy vývoje světa a společnosti. Proto je pro stalinskou epochu tak charakteristický úporný odpor ke genetice, kybernetice, jazykovědě – obecně: k propracovanému a strukturovanému myšlení, které se vzpírá redukci na jednoduchá signální hesla.

V Rusku se navíc teoretické šarlatánství roubovalo na kmen nejdivočejšího mysticismu, který ve vnějších projevech nahlodával i kořeny pudu sebezáchovy carského samoděržaví v podobě "božího člověka" Grigorije Rasputina; sibiřského rolníka s nezacelující se jizvou na hlavě, kterou utržil za krádež koně. Jeho vliv na carevnu (a jejím prostřednictvím na dění v Rusku měl ohromující rozměry). Téměř každý dopis, adresovaný carovi obsahuje pasáž typu: "…neoslyš mne, to jest našeho Přítele a důvěřuj nám ve všem... pokud při nás stojí modlitby a pomoc našeho Přítele, půjde vše dobře… Kdybychom Ho neměli, bylo by už dávno všemu konec, o tom jsem pevně přesvědčena…".

Pro revoluci bylo však příznivé i smýšlení intelektuálních a uměleckých elit v západní Evropě. Filosofie, etika a politické ideologie byly od konce 18. století (od doby Velké francouzské revoluce) ovládané myšlenkou emancipace lidstva. "…Pokrok věd, techniky, umění a politických svobod má osvobodit celé lidstvo od nevědomosti, chudoby, nevzdělanosti a despotismu… Horizontem pokroku a jeho legitimizací je pro všechny příslib svobody…" (J.-F.Lyotard: O postmodernismu).

Zejména poslední věta citátu je pro intelektuální klima po první světové válce příznačná. Válečné kataklysma nebylo interpretováno jako selhání modernity a rousseauovské koncepce zdokonalitelného a trvale se zdokonalujícího člověka, nýbrž naopak jako krach konzervativních hodnot. Měšťácká společnost se stala synonymem pokrytectví a zločin pro "správnou věc" byl v intelektuálních kruzích vnímán jako prolomení maloburžoazní morálky. Sama maloburžoazní morálka se stala v očích intelektuálů zločinem.

Projekcí těchto hodnotových posunů byla zásadní proměna chápání modernity v teoretickém zázemí i praxi uměleckých avantgard. Osvobození (revoluce) tvořivosti ducha, začalo splývat s revolucí sociální a politickou. Z těchto myšlenkových gravitačních polí a sociálně-ekonomického marasmu válkou vyplundrovaného Ruska se logicky vytvořil velmi příznivý terén pro revoluci. Tím spíš, že Rusko nemělo pražádné zkušenosti s fungováním demokracie, zcela postrádalo byť jen zárodky demokratických institucí a v sociálním spektru se nestačila vytvořit žádná stabilizující střední vrstva.

 

Systémová deviace

Systémová deviace, které říkáme "stalinismus", začala nepochybně podstatně dříve, než se Stalin zmocnil vlády. Nejpozději v okamžiku, kdy byl Lenin ze švýcarského exilu exportován do Ruska v zapečetěném vagónu a po příjezdu do Petrohradu přednesl užaslým spolubojovníkům zcela novou taktickou variantu v podobě tzv. "Dubnových tezích".

Lenin v nich opustil svou vlastní myšlenku "demokratické diktatury proletariátu a rolnictva", která tvořila více než deset let orientační pilíř bolševického hnutí a vyhlásil nesmiřitelný boj všem proudům, které nevedou k revoluci a k "diktatuře proletariátu" (tento pojem je třeba dávat do uvozovek, neboť nemá žádný ekvivalent v realitě – společenské třídy nejsou schopné vykonávat politickou moc – Lenin měl vždy na mysli diktaturu elity, jíž bylo úzké vedení strany a paramilitárně organizovaná struktura, vykonávající pokyny vedení). Strana se prostřednictvím tzv. "Dubnových tezí" vysunula mimo politické spektrum do zcela výlučné pozice – Lenin vědomě, či podvědomě v dikci využil v Rusku hluboce zakořeněné předsvědčení o ruské výjimečnosti a mesianismu.

"Toho dne (4. dubna) soudruh Lenin nenašel přímých přívrženců ani v našich řadách," – píše v pamětech jeden z příslušníků staré bolševické gardy, která přišla Lenina bouřlivě uvítat na finské nádraží. Lenin se v této fázi dostal do konfliktu i se Stalinem a Kameněvem, kteří viděli cestu v kompromisu. Pravda, která byla v té době redigována Stalinem a Kameněvem, napsala: "Co se týče povšechného schématu soudruha Lenina, je pro nás nepřijatelné, pokud vychází z domněnky, že měšťácko-demokratická revoluce je dovršena a pokud spoléhá na neprodlený přerod této revoluce v revoluci socialistickou."

Obdobně popisuje Stalinovu a Kameněvovu revoluční vlažnost Lev Trockij: "Ještě začátkem dubna prohlásil Kameněv, že je šťasten, může-li hlasovat s menševiky a Esery pro jednotnou resoluci o Zatímní vládě. A Stalin rozvíjel teorii dělby práce mezi kadety a bolševiky. Jak daleko do minulosti zapadly ony dni a ony teorie…?" (L. Trockij: Dějiny ruské revoluce).

Leninovi bylo liberální myšlení zcela cizí. Žil ve světě myšlenkových konstrukcí, které proměňoval podle potřeb politické praxe. Pokud kdy vážně uvažoval o demokracii, pak vždy jen v intencích vnitřních poměrů VKS(b). Stát interpretoval v teorii i praxi jako "organizované násilí", v čemž myšlenkově zcela sterilní Stalin byl jen učenlivým žákem. Pracovní tábor, který je považován za předchůdce gulagů vznikl na Soloveckých ostrovech v roce 1923 – tedy nikoli až za Stalina, jak se často mylně uvádí.

Lenin v teorii předpokládal, že dojde k postupnému odumírání státu s růstem sociální homogenity, tzn. s vyvlastněním soukromého majetku a jakékoli politické plurality. Domníval se, že se v násilně homogenizované společnosti, proměněné v "nediferencovanou masu bez individuálních aspirací" (Hannah Arendtová), budou postupně vytvářet samosprávné mechanismy, které nahradí roli státu. Koncepce vlády pluralitních Sovětů byla však odsunuta na neurčito ještě za Leninova působení. V období "válečného komunizmu" byly Sověty zcela podřízeny diktátu stranických komisařů, obdobně jako armáda.

 

Leninův projekt společnosti

Zákonitě tak vznikala všemocná stranická byrokracie jako nová třída se specifickými sociálními vazbami a zájmy.O "nové třídě" píše M. Djilas (Nová třída), I. Deutscher (Zrazená revoluce), daleko dříve však I. Rakovskij (1930) ve vyhnanství na Sibiři:"…Před našima očima vznikla a vzniká velká třída řídících pracovníků, která má vnitřní pododdělení a roste na základě promyšleného kooptování a přímých nebo nepřímých jmenování… Prvek, který sjednocuje tuto "novou třídu" je určitá forma soukromého vlastnictví – státní moc…".

Vznik a působení "nové třídy", s jejímž mocenským vzestupem se svezl i nejvyšší "úředník", J. V. Stalin, vnímala většina marxistických kritiků stalinismu jako hlavní zdroj degenerace systému a deviace moci. Ve skutečnosti to však byla organická součást Leninova projektu společnosti jako sociálně homogenní masy, z níž měly být vymýceny všechny parciální zájmy, specifické myšlenkové strukturace a schopnost solidárního chování uvnitř sociálních skupin. To byl hlavní důvod, proč po příslušnících jiných politických stran a celých společenských vrstev (buržoasii; a následně rolnictvu, s předvídatelnými důsledky hladomoru, jehož obětí se stalo odhadem 7 milionů lidí) došlo na pravidelné decimování privilegovaných – stranické a státní byrokracie a vůdčích kádrů bezpečnosti a armády.

S Leninem účelově přizpůsobenými Marxovými teoriemi, redukovanými do služebných floskulí, získalo nové Rusko ztracenou víru. A s ní i apoštoly a mučedníky, vykupitelskou sílu, personifikovanou proletariátem, který platí krví a potem za všeobecné spasení a transcendentní cíl komunismu (království božího), který je postaven mimo interval vlastního života do vzdálené budoucnosti. Získalo náhradu za Boha na nebesích (Lenina v Mauzoleu) a jeho pozemského zástupce a jediného vykladače zjevení, J. V. Stalina.

Příznačně nábožensky zabarvený model ("kult osobnosti") nevznikl, jak se tradovalo až za Stalina. Stačí si přečíst výňatek z projevu delegátky petrohradské městské konference VKS(b), Ludmily Stalové, přednesený 14.dubna 1917: "Všichni soudruzi tápali do příjezdu Leninova ve tmě!... Naši soudruzi se dovedli jen spokojit parlamentní přípravou Ústavodárného shromáždění a nikterak nepochopili, že lze jíti dále. Přijetím hesel Leninových konáme, co nám napovídá život sám…".

Nebo citát z knihy, kterou napsal o 13 let později (1930) Lev Trockij: "Lenin nebyl náhodnou složkou dějinného vývoje, nýbrž výsledkem všeho, co v ruských dějinách bylo. Vězel v nich svými kořeny co nejhlouběji. Spolu s pokročilými dělníky zakoušel všechen jejich boj po čtvrt století… Lenin nebyl straně vnějším protějškem, nýbrž byl jejím nejvyšším výrazem. Ji vychovávaje, vychovával sebe v ní. Jeho rozpory s vůdčí vrstvou bolševiků byly bojem zítřka strany s jejím včerejškem…"!

Závěr

Mám-li odpovědět na otázku, zadanou v preambuli dnešního diskusního setkání (Fenomén Stalin - Náhoda nebo nevyhnutelnost?), lze - podle mého přesvědčení - z mnou uvedené (nutně zkratkovité) argumentace dovodit, že fenomén stalinismu nebyl náhodným excesem, vyvolaným zcela či převážně deviantním jedincem, nýbrž zákonitým důsledkem souhry sociálních a duchovních změn, které byly v Rusku specificky deformovány a přetvořeny v podmínkách byzantinské tradice. Trockij by dozajista nebyl o nic liberálnější a o nic humánnější, kdyby byl v boji o nástupnictví porazil Stalina.

Je nepochybně užitečné zabývat se retrospektivními pohledy. Neméně potřebná je však extrapolace historické zkušenosti do aktuálních dějinných poměrů. Před a po revoluční Rusko dnes v mnoha aspektech nápadně připomíná islamistický svět s vnitřně nediferencovanými masami, které spojuje sociálně bezperspektivní postavení a militantní ideologie (militantně interpretované náboženství), prosycená mesianismem.

Zasloužilo by si uspořádat samostatný seminář nad otázkou, má-li pravdu Francis Fukuyama, když tvrdí, že hodnoty liberální demokracie, lidských práv a svobodného trhu jsou výhledově akceptovatelné i v tomto prostředí. V prostředí, kde působí řada autoritářských vůdců, kteří v sobě integrují roli vůdců náboženských, politických i vojenských a otevřeně, či skrytě řídí paramilitární organizace.

Za užitečnou bych považoval takovou aktualizaci dnešního tématu s ohledem na rozporné názory českých i evropských intelektuálních i politických elit. Zdánlivě shodné přístupy k hodnocení minulosti mají totiž mnohdy velmi odlišná hodnotová i metodologická východiska. Ale to přesahuje rámec dnešní diskuse.