Rozhovor pro TÝDEN

(Leden 2005)

 

Spletitý osud režiséra

 

Patří mezi nejosobitější filmové režiséry a provází ho kontroverzní pověst. Proč? Jen několik měsíců po listopadové revoluci přijal předsednictví komunistické strany. Po třech letech sice z politiky odešel, ale rudé nálepky už se nezbavil. Nyní přichází po dlouhých patnácti letech s novým filmem a zase kolem něj začíná být rozruch. Proč? Ve filmu Sametoví vrazi totiž zpracovává kauzu tzv. orlických vražd, které má veřejnost dodnes v živé paměti.

 

Jste rebel?

Ano, ale jen po určitou hranici. Jsem hédonisticky založený a netoužím pro nějaký malér příliš trpět. Ale pokud vím, že má vzpoura neponese fatální následky, a že se mám proti čemu vzpouzet, vzpouzím se. V poslední době se mi zdá, že až příliš. Stále odněkud odcházím. Z Fondu pro rozvoj kinematografie, z FAMU. Proč se ptáte?

 

Když jsem procházel váš životopis, měl jsem pocit, že jde o jednu velkou vzpouru proti dogmatům, zákazům, že podnikáte kroky, které mají ověřit kvality lidí, kteří vás obklopují. Zkusme to zmapovat. Vyrůstal jste na Kladně 50. let. Nakolik vás tohle prostředí ovlivnilo?

Kladno žilo svým způsobem života, lidé tam byli drsnější. Vedle dělníků tam byli lidé, kteří byli nahnáni do dolů a výraznou skupinu tvořili také příslušníci různých náboženských sekt. Tito lidé měli v náplni své víry, že nevezmou do ruky zbraň a jediná možnost, jak se vyhnout vojně, bylo upsat se na deset let do dolů. Právě oni vnášeli specifický kulturní background do života města. Zvláště pak do jeho hospod, kterých tam byly stovky.

 

A jaká byla vaše první setkání s politikou? Té se v tomhle dělnickém městě asi nešlo vyhnout…

Na tu dobu se nelze dívat dnešníma očima. Její atmosféra je totiž nepřenosná. Mám ale tři vzpomínky, kdy mi politika vstoupila do života. Když zemřel Klement Gottwald, začaly v poledne houkat sirény, držely se dvě minuty ticha. Každý na ulici se zastavil a nehnutě stál. Mně bylo necelých osm let, nechápal jsem, co se děje, a nedbaje sirén jsem utíkal po ulici, když mě najednou chytil za límec chlap jak hora, havíř, ve víčkách a vráskách měl zažraný uhelný prach, držel mě ve výšce a po tvářích mu tekly slzy jako hrachy. A když sirény dohoukaly, postavil mě na zem, vrazil mi facku, že jsem pak čtyři dny neslyšel, a řekl mi: Aby sis pamatoval, že dnes zemřel nejvýznamnější člověk na světě. Druhá vzpomínka je, jak jsem ležel doma s chřipkou a po chodbě domu, ve kterém jsme bydleli, se rozléhalo vytí, jako když bijí psa. To plakala sousedka, protože umřel Stalin. Nemyslím, že by ten havíř či ta žena plakali, protože by tak moc věřili myšlence komunismu, ale prostě jen podlehli té obrovské mediální masáži. A ta třetí vzpomínka je, když jsem v rádiu slyšel proces se Slánským. Vůbec jsem nechápal, co se to tehdy dělo, ale vím, že jsem nemohl pochopit, proč se ten chlap přiznává, proč nezapírá. Když mě chytili, že jsem něco ukradl, zapíral jsem.

 

Po absolvování strojní průmyslovky jste šel na DAMU, ale záhy vás vyhodili. Proč?

Na základě zjištění, že z knihoven mizí knihy některých autorů a vzpomínky, kdy zástupce ředitele na průmyslovce na adresu tehdy konaného Majálesu veřejně prohlásil, že tátové z fabrik měli vzít samopaly a všechny ty študáky postřílet, jsem ještě se třemi kluky napsal dopis o nesvobodě slova a tisku v ČSSR, který měl pak jeden z nich odnést na americkou ambasádu. Ale spletl si adresu, protože originál toho dopisu na mě vytáhli na kladenské StB, kde mě několik hodin vyslýchali. Na základě jejich nařízení mě pak vyloučili ze studia na všech vysokých školách. A pokud bych ještě chtěl někdy studovat, musel bych požádat o svolení ministra. Bylo ale dopředu jasné, že takové povolení už nikdy nedostanu.

 

Vyřídil jste si to někdy s tím, kdo vás udal?

Dodnes ho potkávám, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Víte, já nemám rád zbabělce. Opovrhuji jimi. A mám dojem, že když s nimi budu mluvit, tak se zákonitě umažu.

 

Co jste pak dělal?

Musel jsem si najít práci, ale nikdo o mě nestál. Po Kladně se rychle rozkřiklo, že mě vyhodili ze školy, že mě vyšetřovala StB. Lidé se mi vyhýbali, přecházeli na druhý chodník. Pamatuji si, jak jsem šel žádat o práci v ústředních dílnách v Pcherech, kde za mnou personalista křičel ještě z okna, že jsem lump, zrádce vlasti, že bych zasloužil zavřít. A nikdo z lidí, kteří to viděli, se mě nezastal. Později jsem našel práci u městské dopravy a nakonec jsem skončil jako skladník v podniku bytového hospodářství, kde mě přijímal pan Evan.

 

Jak jste pak dosáhl toho, že jste v roce 1966 šel studovat na FAMU?

Pan Evan mi napsal posudek, že už jsem se polepšil. Přes známé jsem se pak dostal k doktoru Železnému, který na FAMU učil produkci, tomu jsem popsal celou záležitost s mým zákazem studovat, a on mi řekl, abych ministra o souhlas nežádal, abych po přihlášky na školu napsal jen, že jsem z DAMU odešel po disciplinárním řízení, a to jsem také udělal. Nikdo tehdy mou přihlášku nijak zevrubně nezkoumal, a tak jsem byl díky tomuto malému podvodu přijat.

 

Co vás vůbec přivedlo k filmu?

Filmem se v té době žilo velmi intenzivně. Nejprve přišel Vláčil s Holubicí, pak se objevila Nová vlna, jejíž filmy nám mladým mluvily z duše. Prostě se mi zdálo, že by mě film mohl bavit.

 

Když přišel rok 1968, byl jste nějaký čas v Německu. Uvažoval jste o emigraci?

Uvažoval. Měl jsem možnost odejít do Londýna k rodině známých mých rodičů, anebo zůstat v Německu, kde jsem dostal nabídku pracovat pro televizi na základě úspěchu svého filmu Pod hvězdou Davidovou, který se promítal na festivalu v Obberhausenu. Byl to polohraný dokument o mladé Židovce, která neví, jestli má po srpnové okupaci zůstat v Česku, protože netuší, co ji tady může čekat. Proti filmu se ostře postavila sovětská delegace a mně bylo jasné, že pokud tenhle skandál proleze domů, tak mě zabásnou hned na hranicích. Ale druhý den naštěstí rozbili Aeroflot, takže jsem toho byl ušetřen. Tři měsíce jsem se pak potuloval po Německu, ale nakonec jsem se rozhodl vrátit, protože mi bylo jasné, že když odejdu, tak už nikdy neuvidím své rodiče, kteří tehdy už nebyli nejmladší.

 

A co se stalo s tím filmem?

Po návratu mi zavolala sekretářka Otakara Vávry, že se mnou chce pan profesor mluvit, abych na něj počkal na křižovatce nedaleko svého bydliště. On tam přijel autem, otevřel kufr a já si z něj vzal všechny tři kopie svého filmu. Tím jako by ten film nikdy neexistoval. Myslím, že mi tím Vávra zachránil profesní kariéru.

 

Jak se změnila v době normalizace atmosféra mezi filmaři?

V šedesátých letech byli ve vedoucích funkcích lidé, kteří rozuměli své profesi, snažili se dělat co nejlepší filmy, trumfovali se navzájem.Ale pak to zaklaplo a zasulcovali to lidé, kteří byli bez vkusu, bez nadání, bez úrovně. V ten okamžik bylo pro všechny důležité už jen nějak to přežít. Na Barrandově znovu přišla ke slovu stará generace filmařů, kteří si začali vyřizovat účty s Novou vlnou, která je kdysi převálcovala a odstavila do druhé linie. Řekli si, že už to nikdy nesmí dopustit a zařídili, aby někteří netočili vůbec a někteří jen s velkými obtížemi. Ona v těch čistkách, které tam tehdy na začátku 70. let proběhly, totiž většinou nebyla politika, ale uražená pýcha těch, kteří neměli tolik talentu.

 

V roce 1975 jste vstoupil do KSČ? Proč, po tom všem, co jste si prožil?

Ty počty byly dost jednoduché. Buď jsem mohl zůstat venku, nebo dělat něco jiného, nebo být v disentu a nebo vstoupit do Strany a být filmovým režisérem. A protože jsem první tři možnosti neakceptoval, zvolil jsem si čtvrtou. Ať si o tom dnes každý myslí, co chce.

 

Vy jste ale nepatřil mezi poslušné tvůrce a dost jste zlobil. Například obsazováním Radka Brzobohatého nebo Miroslava Macháčka. Bylo těžké si je obhájit?

Problémy s tím samozřejmě byly, ale ono je to dneska v zásadě stejné. Když vám někdo dává peníze na film, také vám říká, co chce, koho máte obsadit. Já tehdy Macháčka do filmu Skalpel, prosím neobsazoval proto, abych tím někoho dráždil, ale protože jsem věděl, že pro tu roli bude nejlepší. Stejné to bylo také s obsazením Radka Brzobohatého do hlavní role ve filmu Dům Na Poříčí. Já dal návrh obsazení produkčnímu, ten ho poslal ústřednímu dramaturgu Barrandova Tomanovi, ale on řekl, že obsazení hlavní role nepodepíše a návrh nám vrátil. Tak jsme na něj dali nové datum a nezměněný mu jej poslali zpátky. Tak to šlo až doby, kdy už se blížil začátek natáčení a hrozilo, že když Toman obsazení neschválí, bude se film muset zastavit. Což Toman neudělal, protože by tím otevřeně přiznal, že Radek točit nesmí, a tak to nakonec podepsal. Spíš než co jiného šlo tehdy o určitou hru nervů. Ne všechny bitvy dopadly vítězně a člověk musel počítat s tím, že takové počínání nese určitá rizika, ale to přece nese celý život.

 

A pak zase přišel krok, který se zdá na první pohled nepochopitelný. S každým filmem jste měl větší či menší potíže, a pak jste se v roce 1987 stal předsedou filmové sekce Svazu českých dramatických umělců, který neměl právě lichotivou pověst.

Za to mohlo to nepěkné představení v Národním divadlem v roce 1977, kam Svaz nahnal umělce, aby podepsali Antichartu. Jinak ale příliš velkou moc neměl. Šlo spíš o jakousi odborovou organizaci. Já se stal členem Svazu poměrně pozdě, protože lidé v něm se bránili novým členům. Pamatuji si, jak mi ve Filmovém klubu na záchodě, kde se vždycky podobné věci pekly, někdo řekl, že bych měl do svazu vstoupit a dal mi přihlášku, kterou jsem vyplnil, odeslal, ale nic se nedělo. Asi po půlroce ten dotyčný zjistil, že ji ve Svazu stopili, a tak mi dal číslovanou přihlášku, kterou už stopit nešlo. Tehdy jsem byl přijatý, ale tím to pro mě skončilo. Na sklonku roku 86 ale do Svazu přišlo čtrnáct novoročních blahopřání určených vedle Věry Chytilové, Jiřího Menzela či Františka Vláčila také mně a Miloslavu Lutherovi. Byly podepsané Elemem Klimovem, předsedou sovětského SDU a poradcem Gorbačova. A protože já a Slavo Luther jsme byli členy strany, někteří členové SČDU z toho učinili nezvratitelný závěr, že právě my dva musíme být ve vedení svazu. Tak jsem se do toho nechal zamíchat…

 

… a začal jste provádět až revoluční změny.

Chtěli, abych spolupracoval se stávajícími členy rady, ale to jsem odmítl. Vzal jsem si tam nové lidi a začali jsme měnit věci, které nám vadily. Zavedli jsme systém, kdy se na místa vedoucích tvůrčích skupin na Barrandově začaly pořádat řádné konkurzy a prosadili jsme, aby v poradní orgánech byli zastoupeni také tvůrci. Tím jsme podstatným způsobem zmenšili vliv řídících složek na výrobu filmů. Vedle toho jsme ale také do svazu přijali lidi jako byli Ester Krumbachová či Jindřich Fairaizl, kteří v té době nesměli, a co bylo neméně důležité – dosáhli jsme otevření archivů a trezorů a vyjma Skřivánků na niti a Ucha se nám podařilo uvolnit do kin všechny. Nelze ale popřít, že jsme toho dosáhli nejen svou vůlí, ale také proto, že režim už v té době znatelně slábl. Třetí linií naší snahy pak bylo dosáhnout oficiálního ocenění pro lidi, jako Jiří Adamíra, Jiřina Jirásková či Radek Brzobohatý, kteří nebyli režimem právě protěžovaní. Nebylo to lehké, stálo nás to hodně úsilí, ale nakonec se nám podařilo prosadit všechny. Přiznám se, že mě po revoluci velmi mrzelo, když někteří z nich tituly vraceli. On to dnes nikdo nechce slyšet, ale ti lidé o ty tituly velmi stáli. Znám jediné dva lidi, kterým když jsme oznámili, že je chceme navrhnout na titul, nám řekli, že ho nechtějí. Byli to Jiří Menzel a Věra Chytilová.

 

Když přišel listopadový převrat, natáčel jste film Jen o rodinných záležitostech, který se jako vůbec první vypořádával s procesy v 50. letech. Bylo těžké jej prosadit?

Jednoduché to nebylo, ale jak vedoucí barrandovské tvůrčí skupiny Miroslav Vydra ten titul zařadil do výrobního plánu, už nešlo jen tak jej zase vyškrtnout. Jistě by to rádi zakázali, ale s jakým odůvodněním? Že procesy nebyly? Začátkem 70. let by to udělali levou rukou a žádné odůvodnění by nehledali, ale na sklonku let osmdesátých už by jim to neprošlo. 

 

Jak jste prožíval revoluci?

Byl jsem plně zaujatý natáčením filmu, ale když mi 19. listopadu zavolali, abych přijel do Činoherního klubu, kde se tehdy zakládalo OF, tak jsem jel. Dodnes nemohu pochopit, kdo Činoherák vybral. Z hlediska konspirační schůzky to bylo to nejhorší místo, protože tohle divadlo má jen jeden východ. Tehdy se dost mluvilo, že režim hodlá proti odpůrcům režimu nasadit Červené barety, a kdyby tohle komando do Činoherního klubu naběhlo, neměl by nikdo šanci na útěk. Nabízeli mi, abych se stal jedním z mluvčích OF, ale já odmítl. V průběhu listopadu a prosince jsem ještě zajistil přerod filmové sekce SČDU ve FITES, a přestože jsem obhájil jeho předsednictví, v lednu jsem se funkce vzdal, protože v něm začaly vznikat tlaky a konflikty, které jsem neměl chuť absolvovat a řešit.

 

A pak jste se stal předsedou KSČ. Další těžko pochopitelný krok…

Svou roli v tom sehrála řada aspektů. Když jsem viděl, jak všichni kolem mě vracejí tituly, jak všichni, kteří něco tvořili, říkají, že byli pronásledovaní režimem, tak se mi z toho dělalo nevolno. Všichni říkali, že nesměli, ale až na pár výjimek to nebyla pravda. Jistě ti lidé měli potíže, ale ty má přece každý v každé době. Takový je život. Stačí se podívat do archivů, abyste zjistil, co všechno někteří herci hráli, čemu všemu se nebránili. A protože vedle znechucení z těchto projevů jsem také cítil, že bude zapotřebí, aby tu v tom vznikajícím politickém spektru existovala nějaká levicová síla, nejen že jsem v KSČ zůstal, ale také jsem přijal návrh na předsednictví. Možná to bylo zbytečné gesto, ale udělal jsem ho.

 

Jak na to reagovala rodina?

Ta byla velmi solidární. S manželkou jsem to samozřejmě probíral a přestože nebyla právě nadšená, stála za mnou. Když jsem jí volal, že mě zvolili, řekla mi, že už to slyšela a že si otevřela láhev vodky. A pokud jde o dcery, na ty sice spolužáci měli nějaké poznámky, ale tím to skončilo.

 

KSČ jste začal vést s ideou zajistit její přerod ve stranu demokratickou. Jak tuhle vaši snahu vnímali sami komunisté?

Po celý rok 1990 strana visela na hranici zániku, takže těch militantních členů, kteří by byli ochotni tohle riziko snášet, v ní nezůstalo. A těch několik ostrůvků starých lidí, kterým já jsem říkal ještěři, protože čas od času vylezli z děr, aby kritizovali, že se strana zbavuje nadbytečného majetku nebo že je spolunavrhovatelem zákona na odškodnění lidí souzených v 50. letech, šlo patřičnými argumenty umlčet. Jenomže tihle lidé se pak začali do strany houfně vracet, a cokoliv prosadit začalo být těžší a těžší.

 

Nemáte pocit zmaru, že dnes je komunistická strana opět tam, odkud jste ji chtěl vyvést?

To záleží, z jakého úhlu se na to díváte. Grebeníček je dnes na pokraji vládní odpovědnosti, což by ještě před pár lety jistě nikdo nehádal. Je ale otázka, jestli to s KSČM nedopadne podobně jako na Slovensku, kde se ukázalo, že tihle lidé trpí takovou abstinencí využívání půvabů moci a sebeobohacování, že to vedlo k jejich zániku.

 

Vaši politickou dráhu de facto ukončil v prosinci 1992 útok muže, který vás pobodal. Dnes, při zpětném pohledu, není vám líto, že vám vaše politická angažovanost zavřela na mnoha místech dveře, že vás mnozí přestali vnímat jako skvělého režiséra, ale pohlíželi na vás jako na toho, co předsedal komunistům?

Edith Piaf zpívá v jedné písni, že ničeho nelituje a já to vnímám podobně. Cokoliv uděláte, patří k vám, každé rozhodnutí je součástí vaší osobnosti. Kdybych teď začal říkat, že jsem měl všechno dělat jinak, mohl bych rovnou jít na půdu, zatlouct si tam skobu a oběsit se. Navíc si nemyslím, že jsem na světě, abych točil filmy, ale abych žil.

 

Co jste dělal, když jste opustil politiku?

Asi rok jsem nemohl zavadit o pořádnou práci. V roce 1994 jsem začal pracovat v dabingu, kde jsem dělal asi tři roky. Natočil jsem několik dokumentů, ale k režii hraného filmu jsem se vrátil až díky ostravskému televiznímu studiu, kde jsem natočil filmy Co Hedvika neřekla a Udělení milosti se zamítá. A také jsem byl členem Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie.

 

Ale po roce jste z něj odešel. Proč?

Ten rok mi stačil, abych dal za pravdu výroku Miloše Formana, že sbor individuálně kultivovaných lidí se stane hloupým tělesem, pokud ho řídí kolektivní rozum. Když jsem viděl, jak úzké vztahové zájmy ve fondu panují, jak se v něm plnými hrstmi rozhazují peníze na projekty, na které by nikdo z členů fondu nedal z vlastní kapsy ani haléř, utíkal jsem odtamtud rychle pryč.

 

Koncem ledna má premiéru váš film Sametoví vrazi, který se zabývá kauzou tzv. orlických vražd. V průběhu let už byl dvakrát těsně před natáčením, ale pak z toho vždy sešlo. Proč?

Když jsem scénář filmu před sedmi lety napsal, šel jsem s ním na Novu, kde mu dal tehdejší programový ředitel Sládeček zelenou. Jenomže když odešel do Londýna, paní Šmuclerová mi řekla, že o ten film nestojí a pan Železný mi dokonce oznámil, že na látku tohoto typu, která se více méně dotýká také politických špiček, ještě neuzrál čas. Podruhé natáčení ztroskotalo na nedostatku peněz.

 

Setkal jste se s aktéry té kauzy?

S každým, kdo by ochoten se mnou mluvit. Byl jsem u soudu, četl jsem vyšetřovací spis, výpovědi odsouzených, mluvil jsem s policisty, kteří případ vyšetřovali. A samozřejmě také s Kopáčem, který byl označován za hlavu toho spolčení. To byl člověk, který si velmi zakládal na své fyzické stránce, na své sexuální zdatnosti. Když pak skončil na vozíčku, opakovaně páchal sebevraždu, až se mu to minulý rok povedlo.

 

Bylo těžké udržet si odstup, aby určité pochopení pro činy těch lidí nepřešlo v jejich omluvu?

Já se ve filmu nesnažil vytvářet pro jejich činy složitou motivační strukturu. Prostě jen konstatuji, co udělali, ale samozřejmě k tomu dodávám, jací jsou to lidé. Na těch lidech je totiž zajímavé právě to, že to byli lidé jako všichni ostatní, že měli své rodiny, sny a cíle, k jejichž dosažení však nepoužili správných prostředků. Jenomže oni v té době neznali jinou cestu než tu, kterou si zvolili.

 

Když teď máte hotovo, je nějaký projekt, do kterého byste se rád pustil?

Společně s Vladimírem Körnerem jsme napsali scénář o sv. Vojtěchovi, ale jde o tak nákladný projekt, že si nedělám přílišné iluze, že k jeho natočení vůbec někdy dojde.

 

David Laňka

 

 

 

Jiří Svoboda

Narozen 5. května 1945 v Kladně

Narodil se do rodiny notáře a profesorky jazyků. Jeho dědeček Dr. Ing. Leopold Procházka byl uznávaným autorem knih o buddhismu a prezidentem Evropského buddhistického kongresu. Jiří Svoboda byl v roce 1963 přijat na divadelní režii na DAMU, odkud byl záhy vyloučen na základě napsání dopisu poukazujícího na nedostatek svobody tisku. V letech 1966-71 studoval režii na FAMU. V roce 1975 natočil povídku Rukojmí z filmu Motiv pro vraždu. Na poli celovečerního filmu debutoval psychologickým snímkem Zrcadlo pro Kristýnu. Mezi jeho nejznámější díla patří filmy Dívka s mušlí, Zánik samoty Berhof a Skalpel, prosím. V letech 1975-90 byl členem KSČ, od roku 1990 do června 1993, kdy rezignoval na všechny politické funkce i členství ve straně, členem a předsedou KSČM. Pracoval v dabingu, pro televizi natočil několik dokumentů a snímek Udělení milosti se zamítá. Do kin právě vstupuje jeho film Sametoví vrazi.  Je ženatý, má dvě dcery.