Vzpomínky, které jsem sepsal v letech 1992 - 96, začínají prvními dětskými zážitky někdy kolem roku 1950 a fakticky končí 30.6.1993 - dnem, kdy jsem se vzdal všech tehdy zastávaných politických funkcí.

Nejde však pouze o vzpomínky. Řada osobních rozhovorů a možnost nahlédnout v ČSFR i v zahraničí do různých písemných materiálů v mnohém změnila můj pohled na globální souvislosti období roku 1968, let sedmdesátých a zvláště pak údobí 1985 - 1990. Pokusil jsem se nesourodou mozaiku propojit do několika hypotéz, v jejichž osvětlení se některé události stávají srozumitelnějšími.

Několikrát jsem byl vybízen, abych své vzpomínky vydal - naposledy v roce 1999, kdy jsem od italského vydavatele obdržel lákavou nabídku na souběžné trojjazyčné vydání. Nakonec jsem se však rozhodl, že to neudělám. Některé osoby, děje a jejich pozadí bych musel vypustit nebo pozměnit s ohledem na vztahy, které v nějaké podobě přetrvávají. Jsem si zároveň vědom, že pravda o jiných není hodnotou sama o sobě. Téměř vždy je v ní obsažena intence, odvozující se nezávisle na vůli a přání autora z aktuálního dobového kontextu.

Nabízím zde proto pouze kapitolku, v níž jsem zaznamenal silokřivky, které nějak poznamenaly mé dospívání.

 
ATENTÁT NA SVOBODU

od socialismu bez tváře

ke kapitalismu s.r.o.

"Hluk, který se dosud ozýval za dveřmi jen velmi nezřetelně, znenadání zesílil a dveře se pomalu pootevřely..."

F.M.Dostojevský: Zločin a trest

Na cestě

Začínala 60. léta a s nimi mohutný generační zlom, který probíhal napříč poledníky i rovnoběžkami. Nešlo o to něco vylepšit, vyspravit střechu a trochu přetřít fasádu - nová generace chtěla myslet, cítit a prožívat svět úplně jinak. Na pulty (a pod pulty) knihkupectví vtrhli Robinson Jeffers, Franz Kafka, Lawrence Ferlinghetti, T.S.Eliot a spláchli, jako divoký jarní příval zmrtvělou půdu až na dřeň Květů zla, Opilého korábu a Waldenu.

"Pojďte. Tak půjdem. Pojďte. Obrátíme kapsy naruby a ztratíme se. Necháme plavat všechny smluvené schůzky a vynoříme se neholení až po létech s cigaretovými papírky nalípanými na kalhotách a s listím ve vlasech. Jen ať si přijdou a odnesou co chtějí z těch krámů za které jsme jim platili..."

Po všech polednících a rovnoběžkách se rozezněly tamtamy vnitřní spřízněnosti, jejichž poselství nemohli ONI rozumět. Svět se půlil, štěpil a vrásnil tektonickou silou nových souřadnic, z jejichž úběžníku se staré hodnoty měnily v nepotřebnou veteš. A Jeden den Ivana Děnisoviče byl jen klinkáním umíráčku na hrobě všech velkých ideologií.

Poezie, džez a zen - to nebyl módní doplněk JEJICH mocenských a ekonomických elit, nýbrž fundament NAŠEHO světa bezprostřednosti, před jehož prahem se kravaty a saka házeli do popelnic, ve kterých červivěly zdechliny bezduchého konzumerizmu i komunistické ideologické veteše. Oboje, na Západě i Východě (byť v rozličných podobách), nesloužily k ničemu jinému, než k ochraně a konzervování stávajících mocenských institucí. Generace 60. let, ke které patřím, se v čase zrání vzepřela projektu hladké nalinkované dálnice, lemované reklamami s vyčpělými slogany. Odbočili jsme na staré prašné cesty, na kterých kvetly Goghovy slunečnice a vonělo konopí. V džínách a vytahaných svetrech, vyválených ve škarpách, v očekávání velkých setkání, jsme nadšeně míchali koktejl freudismu a trockismu a LSD. A Ježíš Kristus a satori byli součástí našeho podvědomí. A sex bez hranic a Che byli předzvěstí revoluce, která přejede jako obrovský bagr po všech tribunách a zaválcuje do země všechny srozumitelné a přehledné deskripce, které dusily svět jako skleník. A MY se z plných plic nadechnem bezprostřední skutečnosti, kterou před námi ONI obestavěli ostnatými dráty a vylhanými reklamami.

Hloupost komunistických ideologů čpěla z chladného odstupu, který si zachovávali vůči kultu Che Guevary, jehož portrét nosili statisíce mladých lidí na tričkách. A když byl buřič a guru odporu proti sterilitě amerického snu, Alan Ginsberg, vyhoštěn z Československa, jakoby tím zvlášť zjevně a okázale vyhřezla mezinárodní solidarita mocných, komunistů i kapitalistů, kteří si svět rozdělili jako kořist a urputně ji hájili, více než proti sobě navzájem, proti generaci, usilující o změnu hierarchie hodnot a z ní vyplývajícího životního stylu. Elity komunismu i kapitalismu prokázali, že jsou jen různými formami institucionálního ovládání lidí. Válka ve Vietnamu, pád Chruščova a vraždy J.F.Kennedyho, M.L.Kinga a Malcolma X se o pár let později staly epilogem velkého generačního snu.

"Pojďte. Tak půjdem. Pojďte. Obrátíme kapsy naruby a ztratíme se. Necháme plavat všechny smluvené schůzky a vynoříme se neholení až po létech s cigaretovými papírky nalípanými na kalhotách a s listím ve vlasech. Jen ať si přijdou a odnesou co chtějí z těch krámů za které jsme jim platili...".

Na vlně přílivové energie, vzniklo v kladenských, poněkud provinčních podmínkách, jako o pár let opožděná reakce na pražské Zábradlí a Semafór, divadlo malých forem Quo Vadis Eduarda Pergnera. Sešli se v něm studenti gymnázia (kapelu vedl Vítek Fiala a na křídlovku hrál Václav Týfa, který později zdobil orchestry K.Vlacha a L.Štajdla), montéři, prapodivní intelektuálové (Václav Hokův z Libušína, jednačtyřicetiletý vyznavač zen-buddhismu a invalidní důchodce - po osmašedesátém emigroval do USA, kde působil v jedné náboženské sektě jako kazatel), uklízečky, havíři (Láďa Jahoda pracoval u báňské záchranné služby, byl v Lidových milicích, v náprsní kapse nosil pistoli a na sklonku devětašedesátého se stal normalizačním ideologickým tajemníkem OV KSČ). Skutečnou duší souboru - autorem, režisérem, zpěvákem, choreografem, hercem - byl Eduard Pergner, zaměstnanec výtvarného oddělení kladenských dolů.

První představení, "Knihovnice Červená", bylo pásmo scén a písniček, svázaných velmi volně náznakem parodistického příběhu. Premiéru jsme hráli pro tři diváky - dva funkcionáře Závodního klubu Spojených oceláren a přísného, vysušeného padesátníka s úzkými promodralými rty, okresního cenzora, Oliče, bez jehož tříhraného razítka nebylo možné, podle tehdejších zvyklostí, vystavit veřejnost žádnému pokušení (předběžná cenzura byla zrušena na jaře 1968, aby ji nahradil podstatně ničivější dohled Úřadu pro tisk a informace, který denuncoval ředitele a zřizovatele a doporučoval tresty, až po odvolání). Zřizovatelem Quo Vadis byl Závodní klub ROH SONP a jeho ředitel, Bokr a tajemník, Pavlíček se během představení vrtěli na židlích jako v čekárně u zubaře. Co chvíli vrhali sladkobolné pohledy na kamenný profil cenzora, který vypadal, že se nezasměje, ani kdyby ho mučili.

Skončili jsme děkovačkou bez potlesku. Okresní cenzor beze slova opustil hlediště, zavřel se s Bokrem a Pavlíčkem do kanceláře a tam jim nadiktoval třístránkový seznam narážek, ve kterých jeho citlivý sluch zaznamenal jinotaje tak nebezpečné, že je ani do ruda rudí kladeňáci nesměli zaslechnout. S pílí sobě vlastní pak docházel na každou reprízu. Na jeviště se nikdy nedíval. Soustředěně sledoval zobáček hůlky, kterou otáčel mezi koleny a po každé improvizaci, která nebyla ve schváleném textu, vzkazoval přes ředitele Bokra, že příště představení zakáže.

S vyjímkou podivné premiéry býval sál v prvním patře Dělnického domu skoro vždycky plný a lidé se, myslím, docela dobře bavili - čas televizní hypnózy Dallasů, Manuel a Emannuel byl tehdy ještě v nedohlednu.

Na rozdíl od kurzů šití a kroužku mladých astronomů a matematiků, se dostal náš soubor malých forem na černou listinu. "Ne! Žádný zákaz, soudruzi! To by nepůsobilo dobře!" V Moskvě vyšel v té době, pod patronací samotného Chruščova, Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče! V hlavách ideologů, zvyklých číst signály z Velké země jako kryptogramy, vládla nejistota. "Chce to citlivý přístup, soudruzi! Nějak si s tím poraďte!"

Na urostlého blonďáka, Mirka Šéla, přišlo udání, že udržuje milostný poměr s jednou z našich vdaných hereckých hvězd. Ředitel Bokr svolal schůzi souboru: "Přátelé! Myslím, že si uvědomujete, jaké světlo to vrhá na pověst Závodního klubu?! Kdo chce zapalovat, musí sám hořet!", býval hercem a kromě ředitelování konferoval na Kladně všechny estrády. Mirek se před kolektivem souboru doznal, a protože to bylo v zájmu zachování divadla, sám navrhl, aby se hlasovalo o jeho vyloučení. Po něm přišel na řadu mim, Jenda Blaháček - na šachtě měl dvě neomluvené absence. Hlasovat v zájmu zachování divadla jsme už uměli. A hlasovali jsme tak dlouho, až se Quo Vadis - nomen omen - rozpadlo. "Přátelé! Myslím, že mě už znáte! Já jsem vám vždycky fandil a chci vás ujistit, že každý, kdo se chce kulturně vyžít a myslí to s naší společností poctivě, má v Závodním klubu otevřené dveře."

Eda Pergner byl nepoučitelný - buď se nechtěl kulturně vyžít, nebo to s naší společností poctivě nemyslel. Nikitu Chruščova vystřídal Leonid Brežněv a hra Bílá paní byla druhý den po premiéře zakázána. Edovi sdělili rozhodnutí ideologického oddělení OV KSČ, že se už na věčné časy na Kladně kulturně vyžívat nebude.

Svět zkrátka nepatřil nám. Nepatřil ani našemu publiku. A konec konců, nepatřil ani těm přihlouplým úředníkům, kteří s úzkostí luštili poselství pražských a moskevských kryptogramů - i je ovládal mechanizmus, v němž tvořili jen bezvýznamné kolečko. Ale komu pak vlastně patřil?

Abych nebyl nespravedlivý - na začátku padesátých let jsme každé odpoledne čistili cylindry petrolejových lamp a po ruce byla vždycky svíčka. Z vodovodního kohoutku tekla v lepším případě zdravotně závadná rezavá břečka. Pak brigádníci dostavěli klíčavskou přehradu, elektřina začala svítit i večer a petrolejové vařiče, značky Primus, jsme mohli uklidit do kredence. V sedmapadesátém jsme si koupili televizor a já už nemusel chodit do školy v teplácích. A když mi bylo šestnáct, dostal jsme k narozeninám motorku ČZ 250 SPORT s hrazdou a rychlopalem. Zkrátka, pomalu, ale jistě, se to zlepšovalo. Neměli jsme s čím srovnávat. Pěstovali nás v zoologické zahradě a naháněli nám strach vyprávěním, jak strastiplný je život za vysokou zdí.

Bitva o cítění a postoje poválečných generací nebyla prohrána 21.srpna 1968, ale daleko dříve - někdy na sklonku 50. let, když jsme hltali Elvise Prestleyho z Rádia Luxembourk a táfli americké žvýkačky kupovali za 5 Kčs. Několikrát v roce jsme organizovaně milovali Sovětský svaz, ale spontánně jsme s vyšmelenými bony vystáli mnohahodinové fronty na schodech Tuzexu v Dlouhé třídě na jedny texasky. Každý z nás si občas položil otázku, proč se ze světa za vysokou zdí žádný uprchlík nikdy nevrátil. V mysli člověka se osobní zkušenost nedá nahradit papírovým tygrem báchorek. A kdo to nepochopí, svádí předem prohraný boj s lidskou přirozeností. Kdyby to bylo jinak, žádný mořeplavec by neopustil přístav a lidé by si na věčné časy vystačili s vyprávěním o Zemi jako středobodu vesmírného dění.

Abych nebyl nespravedlivý - Amerika 50.let také nebyla žádnou říší svobody. Desetitisíce Američanů se muselo podrobit ponižujícím výslechům před Výborem pro neamerickou činnost. Ale my jsme žili v Československu a sousloví "deset hollywoodských" nám nebylo srozumitelnější, než kvantová fyzika. Nemohl jsem se setkat s režiséry a scénáristy na černé listině, kteří museli utéct do Evropy, jako Jules Dassin a Joseph Losey. A Eliu Kazana jsem znal jako tvůrce báječného filmu Na východ od ráje, který natočil s legendou Jamesem Deanem. Nevěděl jsem, že se zachránil jen tím, že Výboru pro neamerickou činnost udal svého přítele, dramatika Arthura Millera. Na rozdíl od scénáristy Waldo Salta, který odmítl vypovídat a dalších jedenáct let nezavadil o práci - později napsal scénáře úžasných filmů, Půlnoční kovboj a Den kobylek.

Jenže McCarthy a Výbory pro neamerickou činnost za sebou netáhli stotunovou kouli poprav, teroru, Leopoldova, Mírova a Jáchymova. Kouli, které se nešlo jen tak zbavit velkou amnestií, na kterou byli propuštěni poslední věznění esesáci i Gustáv Gusák. I Mirek Dolejší, autor "Analýzy 17. listopadu 1989" - mukl (muž určený k likvidaci), který si na pokračování odseděl dvanáct let, a jehož nezištné přátelství nikdy nedokážu vnímat jako samozřejmost. Té stotunové koule se nešlo jen tak zbavit odsouzením několika vyšetřovatelů za nezákonnosti (jak se cudně říkalo stranou a státem organizovaným zločinům) ke směšně nízkým trestům - většinou byli na svobodě dřív, než jejich oběti. Nový ministr vnitra, L.Štrougal, propustil část velitelského sboru StB z činné služby. Ale špatně se jim nikdy nedařilo - nemuseli dělat přidavače na stavbách socialismu, ani skladníky stloukající bedny. Dva z nich jsem později potkal jako ředitele podniků Československého státního filmu - byli to úctyhodní lidé. Zemřeli s poctami, nebo odešli na celoživotní poctivou prací zasloužený odpočinek.

Cítění mladého člověka není zrcadlem historického vývoje, ani světa jako celku, nýbrž zrcadlem vlastních zkušeností a prožitků, které vyrůstají na švech generací jako víra v novou budoucnost a touha po změně. A pokud přirozená změna nepřichází, víra a touha se promění ve vzpouru.

Na Kladně jsem neznal nikoho, kdo by se zúčastnil památného pražské Majáles. A nebýt zanícené tuposti stranických jestřábů, do poklidných vod vzdálené kladenské provincie by dolehla jen chabá ozvěna dějů u Máchova pomníku na Petříně.

Den po mých narozeninách jsme byli shromážděni do školní auly a instruktor z okresu, na základě instruktáže z kraje, kde byli instruováni ze samotného centra, hodinu a půl objasňoval, cože se vlastně v té Praze na Petříně stalo. Většina spolužáků si z výkladu odnesla pouze přání, aby se podobné maléry děly v Praze častěji, což by nám umožnilo vyhnout se vyučování, které jsme sice absolvovali za dělnické peníze, ve své nedostatečné uvědomělosti jsme za to však neuměli být vděční a dávali jsme přednost fotbalu na hřišti za internátem zdravotní školy, nebo návštěvám hospůdek, kde se čepovala desítka za korunu deset, jedna malá zelená stála o třicetník víc a za pětikačku jsme si mohli půjčit karty na licitovaný mariáš na celé odpoledne.

Od podstaty nudné a zbytečné shromáždění prodělalo těsně před rozpuštěním dramatický zvrat. Zástupce ředitele průmyslovky, který mi do té doby připadal docela normální, se z ničeho nic vztýčil a pohnutým hlasem zahřímal: "Ty parchanti by zasloužili kriminál! Žádnou školu! Ale makat! A nikdo by se těm dělnickejm tátum z milic nemoh´ divit, kdyby natáhli kvéry a udělali ta-ta-ta...", jeho ruce svíraly pomyslný samopal, škubaly se zpětnými rázy vyhazovacího mechanizmu, a jak to ani nijak jinak nešlo, pomyslná hlaveň mířila mezi nás. To byla silná káva i pro instruovaného instruktora, který zrudl a pokoušel se to zahrát do autu.

Tehdy jsem pochopil, že mezi námi žijí i velmi nebezpeční blázni a obrazu Lidových milic, jako organizace veskrze dobročinné, to v mé mysli vůbec nepospělo. Dneska jsem přesvědčen (a události listopadu a prosince 89 to potvrdily), že v milicích neměli převahu zuřiví dělnický tátové, kteří netoužili po ničem jiném, než po střelbě ostrými do studentů, pořádajících studentské skopičiny u pomníku K.H.Máchy na Petříně. Můj tehdejší nepěkný pocit, v němž se ošklivost mísila s nepřátelstvím, by zcela určitě zahladilo oznámení, že soudruh zástupce ředitele byl odvolán z funkce, ke zbraním nemá žádný přístup a jeho duševní stav bude předmětem dalšího zkoumání.

Nic z toho se však nestalo.

Po zániku divadla Quo Vadis jsem se spřátelil se dvěma zanícenými básníky, dvěma malíři a dívkou, která jednoho milovala a s oběma spala. Občas jsem se pokoušel do té trojice zaklínit - že se mi to nepovedlo přisuzuji faktu, že jsem prokazatelně nikdy neuměl malovat. Všichni byli o několik let starší než já a všichni společně jsme milovali Rimbauda, Baudelaira, Appolinaira a francouzské impresionisty. Jako bibli jsme četli Walden H.D.Thoreaua a o návrat k přírodě a život v lesích jsme se nadšeně pokusili na Šumavě v Srní, kde jsme prožili měsíc loupáním kůry na lesní brigádě. Thoreau nám k našemu rozčarování zatajil krvavé mozoly a mdlobnou večerní únavu, která nám spíše než inspiraci k psaní duchaplných textů přinášela zdravý celonoční spánek. A tak jsme se všichni vrátili k městské civilizaci, pro kterou jsme byli uzpůsobeni neskonale lépe.

Jednu podzimní neděli v roce 1962 si ke mně v hospodě Na Špejcharu, kde jsem po celodenním bloumání po pražských výstavních síních zakotvil na dvě piva, přisedl uhlazený muž. PhDr Šlejhar byl potomek známého českého spisovatele a mohlo mu být o nějakých dvacet let víc než mně. Proč jsem mu padnul do oka, či byl jsem mu případně padnut, to se už asi nikdy nedozvím. Jistý čas jsem ho podezíral z homosexuálních sklonů, ale během naší půlroční známosti se tak nikdy neprojevil ani náznakem. Pracoval v knihovně velvyslanectví USA a zavedl mě nejen tam, ale i do kinosálu ambasády. Přiznám se, že větší dojem, než bronzová pamětní deska TGM v mezipatře, na mě udělali příslušníci námořní pěchoty, střežící vrátnici. Podezíravého čtenáře, který teď nabyl dojmu, že se mu konečně mnohé z mé minulosti objasňuje, musím zavčas zklamat - žádný rezident mne v budově nikdy neoslovil, nenabídl mi jidášský groš ani fotoaparát na mikrofilmy, či láhvičku neviditelného inkoustu. Naopak, za velmi pravděpodobné pokládám, že přinejmenším každý pátý návštěvník promítacího sálu nebyl na rozdíl ode mne jen milovníkem westernů, ale i poctivým informátorem Státní bezpečnosti, která chtěla mít o dobrém chování našich občanů na zastupitelském úřadu imperialistické mocnosti co nejlepší přehled.

Hodiny v kinosálu ambasády mne však nade vší pochybnost ovlivnily - pootevřely mi průhled do světa za neviditelnou zdí, ve kterém nebyli jen odpudliví tlouštíci z Wall Street, zapalující doutníkem roznětku atomové pumy (jak tvrdily dobové karikatury). Během několika měsíců jsem viděl bezvadné filmy, které se z nepochopitelných důvodů v našich kinech nepromítaly - Rio Bravo s Johnem Waynem a Deanem Martinem, legendární Fordův Dostavník, Nejlepší léta našeho života W.Wylera...

Jak dnes vím, mé pravidelné návštěvy nemohly uniknout bdělým očím a objektivům kamer, které měly své hnízdo hned přes ulici za nenápadnými dveřmi v přízemí. Že jsem si to nepřipouštěl, svědčí dílem o mé naivitě, dílem o neochotě sedmnáctiletého chlapce podřídit se strachu, který ovládal společenské poměry. Co následovalo jsem tehdy pokládal za vzájemně nesouvisející shluk náhod. S dnešními zkušenostmi se však přikláním k názoru, že šlo o rutinní provokaci.

Dva z mých přátel - Hugo Schreiber, zaujatý Rimbaudem, a Jan Jílek, zahleděný do Matisse a Gaugina - se v době, kdy jsem je ještě neznal, neúspěšně pokusili vyloupit zlatnictví ve Slaném. Byli vyhozeni z hornické průmyslovky a po dvou létech, odpracovaných na šachtě, se na školu vrátili. O způsobu získávání spolupracovníků a informátorů jsem tehdy neměl ani ponětí a později jsem se mnohokrát marně pokoušel rozpomenout, kdo z našeho kroužku přišel s myšlenkou napsat Otevřený dopis americkému Kongresu. Definitivní verzi jsem každopádně naklepal na kufříkovém psacím stroji zn. Optima, který mám podnes v záloze pro případ, že by počítač selhal. Text měl dvě stránky, obsahoval obecné stížnosti na nedosatatek svobody slova a umělecké tvorby a končil patetickým výkřikem: "Dá-li Bůh, bude nám snad jednou dopřáno stisknou si ruce". Jak se nám do té šlamastiky připletl sám Nejvyšší, to si opravdu neumím vysvětlit - jestli mě paměť neklame, byli jsme všichni ateisté. Dopis byl anonymní, což se v textu předvídavě vysvětlovalo obavou z pronásledování.

Na velvyslanectví ho odnesl Jarda Štastný, psychicky alterovaný dělník, který byl toho času v podmínce - dnes si už nedokážu vybavit zda pro majetkový, či sexuální delikt. Zbytek spiklenců čekal na výsledek v chrámu sv.Mikuláše nad Malostranským náměstím. Bylo by samozřejmě nejpřirozenější, abych dopis předal při některé ze svých návštěv na velvyslanectví sám, nebo prostřednictvím PhDr Šlejhara. Ostatní však trvali na tom, že kurýr musí být vybrán losem. Opravdu jen Bůh a někteří zúčastnění vědí, zda vůbec prošel bránou ambasády a zda ho doopravdy přijal sám tiskový tajemník, jak Jarda Šťastný tvrdil. Každopádně si myslím, že mluvit o hlouposti a naivitě by bylo povaze věci jistě přiměřenější, než nazývat ji "konspirativní podvratnou činností".

Koncem března mi Šťastný sdělil, že byl předveden na kladenskou služebnu StB a dva dny vyslýchán. Jaké pitomosti tam nablábolil, s tím se mi nesvěřil. Ale do smíchu mi rozhodně nebylo - v té době jsem byl přijat na obor režie Divadelní Akademie múzických umění a v červnu mě čekala maturita. Ani dnes nejsem přehnaně podezíravý, ale otázka, jak to vlastně mohlo prasknout, se očividně nabízela.

10. dubna 1963 byla středa. Maminka ten den skládala v Praze státní zkoušku z angličtiny, protože tátova penze byla malá a ona se rozhodla ve svých sedmapadesáti vylepšovat skromný rodinný rozpočet jazykovou výukou. Táta ležel v kladenské nemocnici po operaci zeleného zákalu a já měl za úkol ho odpoledne navštívit. V očekávání maturity jsem bez velkého nadšení seděl nad učebnicí strojírenské technologie a bifloval vzorečky. Bylo asi půl deváté, když decentně cinknul zvonek. Na ulici stál kudrnatý čtyřicátník v obleku, letmo ukázal průkaz a oznámil mi, že potřebuje doplnění informací k mé žádosti o povolení cesty do NDR (v Jeně jsem měl kamaráda, Jürgena Dietra Schnappa, s nímž jsem si prostřednictvím dopisů a letních setkání procvičoval svou pramizernou němčinu). Snažil jsem se tvářit vstřícně a bezstarostně, i když mám pochybnosti, jestli se mi alespoň jedno z toho podařilo.

Okresní správa SNB sídlila v budově někdejšího kláštera, co by kamenem dohodil od hospody "U kulaté báby", a spletí nízkých, úzkých chodeb a mohutných kamenných zdí obcházel duch ponuré přísnosti. Spořádaná veřejnost a zloději a výtržníci přicházeli do styku pouze s přízemím, kde byl dopravní inspektorát, pasovka, občanské průkazy a oddělení vyšetřování. Štíhlý, kudrnatý muž, jehož jméno jsem se nikdy nedozvěděl, mne vedl po schodech vzhůru a vzhůru až k oplechovaným dveřím bez označení, u kterých schody končily. Tam, na hranici mezi nebem a zemí, sídlila okresní služebna StB.

Tatínka jsem ten den už nenavštívil - výslech trval bezmála dvanáct hodin a jediné, co se z něj uchovalo v mé emocionální paměti byly obavy o osud nových brýlí s kouřovými skly, na kterých jsem si zakládal. Moc instituce, jež mě poctila svým zájmem, byla nepochybně značná; schopnosti jejích okresních údů byly však mizerné. Mohutný náčelník s býčí šíjí vrážel do místnosti tři krát čtyři metry s železnou pravidelností každou sudou hodinu, prolistoval stránky protokolu a deset minut soustředěně řval, přičemž z mně tehdy nepochopitelných důvodů pletl dohromady Fučíka s válkou v Koreji a Alžíru. Můj kudrnatý vyšetřovatel klopil provinile oči a tvářil se, jakoby prodloužená pěst mezinárodně spojené dělnické třídy měla zkrušit nejen mě, ale i jeho. Po odchodu zlého náčelníka pokaždé chvíli vzdychal, stěžoval si na bolesti žaludku a kamarádsky mi radil, abych přestal kličkovat a svěřil mu všechno, co vím. I když na štítku kartonových desek, do nichž se zakládal důkazní materiál na naši skupinu, svítilo redisperem vymalované zlověstné slovo "ZVRAT", věděl jsem toho o přípravě státního převratu jen pramálo. Ale i z toho pramála jsem se zdráhal cokoli přiznat, protože jsem instinktivně správně tušil, že jakékoli přiznání je přitěžující okolnost.

Trpělivost mého kudrnatého vyšetřovatele, který chvílemi nahlas uvažoval, co udělat, abych z té šlamastiky vyvázl co nejlépe, byla značná, nikoli však bezbřehá. Nakonec praštil pěstí do stolu, zařval, že jsem verzírovaný gauner a co nevidět půjdu makat a tahat bedny. Rozčileně mi předčítal z protokolů mých dvou přátel, kteří měli rozum a kápli božskou! Doznání, že jsme při našich schůzkách mluvili o možnosti státního převratu (!!) a útěku za hranice na mě jako důkaz zdravého rozumu zrovna nepůsobilo.Jarda Šťastný pro změnu oblažil vyšetřovatele teorií o nezbytnosti experimentálního lékařského zásahu do mozků příslušníků dělnické třídy, který o sto procent zvýší produktivitu práce ve Spojených ocelárnách n.p. Za nejvíc znepokojující jsem pokládal nepřekonatelnou potřebu mých přátel svěřit se vyšetřovateli do protokolu se vším, co jsem jim vyprávěl o svých schůzkách s pracovníkem velvyslanectví USA, PhDr Šlejharem. Že jsem chodil na ambasádu jen kvůli americkým filmům, o tom můj kudrnáč nechtěl ani slyšet. Otevřený dopis nazýval důsledně Memorandem (cizí slovo bylo patrně přitěžující okolností) a v kartonových deskách na StB měli jeho originál.

O den později se, až na Jardu Šťastného, všichni dušovali, že u žádného výslechu nebyli - patrně si více než já vzali k srdci závěrečné poučení výslech provádějícího důstojníka, že se na naše setkání vztahují paragrafy o státním tajemství. Když se o člověka začne zajímat tajná policie, nesmí věřit ani lidem, které pokládá za nejlepší přátele - toho poznání jsem se dobral v necelých osmnácti a hodlám se jím řídit až do konce života. Ďáblu se nesmí věřit, ani když mluví pravdu - o přátelích a tajné policii to platí dvojnásob.

Tečku za vyšetřováním udělalo veřejné prokurátorské řízení v zasedací místnosti kladenské radnice. Publikum bylo pečlivě vybrané - když prokurátor předčítal výčet zločinů, hučelo nevolí, a kdyby k tomu někdo zavelel, nevyvázl jsem se zdravou kůží. Že jsem nedopadl hůř, za to vděčím svému instinktu, který mě ochránil před pokušením přiznat cokoli, co jsem mohl zapřít. Neméně pak příteli svého otce, zakládajícímu členovi KSČ, panu Šmolcnopovi, který na mou prosbu navštívil StB a zaručil se, že můj táta je čestný soudruh a o mých spádech dozajista nemá sebemenší ponětí. Naštěstí byl rok 1963 - o deset let dříve bych za styky s pracovníky amerického velvyslanectví a autorství úvah o nedostatku svobody tisku a umělecké tvorby strávil docela jistě pěkných pár let v péči jáchymovské odvykací léčebny.

O půl roku později se úctyhodné grémium Divadelní akademie múzických umění, v čele s děkanem Otakarem Sklenčkou, za asistence Boženy Půlpánové, divadelního vědce Karla Martínka, režiséra Štěpánka a několika dalších, které jsem neznal, usneslo "po seznámení s materiály, kterými pracovníci ministerstva vnitra informovali vedení školy" vyloučit mne za "hrubé porušení občanských povinností" (!) ze studia na všech vysokých školách od Aše až po Čiernou. Tím, co jsem jim při pohovoru vyprávěl, jsem si zřejmě příliš nepomohl: "Rozhovor s Vámi před disciplinární komisí jenom potvrdil a posílil všechny důvody, které ji vedou k tomu, že Vaše názorová nejistota a charakterové vlastnosti nemohou být zárukou, aby z Vás byl vychován během studia na divadelní fakultě pracovník v oblasti socialistické kultury." Pokusil jsem se odvolat k rektorovi AMU s žádostí o zmírnění v té části, která mi znemožňovala studium na vysokých školách na neomezenou dobu. Pan prorektor mé odvolání "pečlivě přešetřil" a 4.11.1963 mi sdělil, že mé "žádosti o změnu trestu na dvouleté vyloučení nemůže vyhovět".

Pravda je, že v té době nikdo neplatil školné, kolej stála měsíčně 50Kčs a za 2,40Kčs bylo v menze velmi slušné jídlo. Žádnou z těchto výhod mně však, z důvodů více než komických, nebylo dopřáno využít. Občas jsem to později, jako předseda KSČM z tribuny připomínal svým ovečkám, když se nějaký řečník nechal unést a vyléval si své ortodoxně věřící srdce slogany o příchodu nové totality, která si s tou bývalou v ničem nezadá. Za bývalé totality se za podobné výroky chodilo v lepším případě makat a tahat bedny, neřku-li, že by se podobné schůze vůbec neuskutečnily.

Nová totalita má úplně jinou tvář - svoboda člověka je uzurpována a ničena instiktky jeho vlastní přirozenosti. Božstvem konzumerizmu, které nahradilo mrtvého Boha a stalo se hodnotovým úběžníkem, kterým člověk poměřuje společnost, své bližní i sama sebe. Hodnota vzdělanosti je převálcována hodnotou efektivního výkonu. Místo marxistické věrouky útočí na naši soudnost agresívní reklama, ovládá náš instinkt vlastnit věci, které ve skutečnosti nijak nepotřebujeme, a když si je konečně s vynaložením energie přivlastníme, pocit štěstí a uspokojení se dá měřit nanejvýš na dny, spíše však jenom na hodiny. Opevňujeme se ve věcech, jejichž nabídka nikdy není konečná a bezhraničná lačnost mít, odvádí nepřehledné davy od prázdnoty bytí. Vteřinové vjemy, barvy, agresívní obal, slogan ("Miluj svého kozla") přehlcují informační kapacitu mozků hodnotově nestrukturovanou masou, která vsakuje naši svobodu, jako obrovská houba a přefiltrovanou a sterilizovanou nám ji vrací do krevního oběhu v podobě mrákotné iluze.

Dá se to změnit? Všechno se dá změnit, ale ve věcech lidské přirozenosti, zasazené do rámce sekularizované civilizace, hodnotově opřené o výkon, měřený spotřebou, jsem skeptický. Pohodlí a různorodost podnětů, které nám poskytuje zábavní průmysl, naplňují prostor naší bezradné vnitřní prázdnoty. Kontemplace, solidarita a vědomé odříkání jsou ve světě bez boha nepotřebnou veteší. A nezáleží příliš na tom, je-li bůh Bohem, nebo emocionálně sjednocující ideologií sociální spravedlnosti, či národní výlučnosti. Substituční božstva přitom v tomto století nadmíru prokázala svou nebezpečnost pro lidskou svobodu - v imperiálním sovětském komunismu a imperiálním německém nacismu. Konzumeristická totalita dává alespoň kriticky uvažujícímu člověku šanci k úniku. Byť i jen fiktivní. Fiktivní proto, že pud vlastnit po generace vnitřně souvisí s pudem sebezáchovy - vlastnit pole, obydlí, předměty směny, či peníze, zajišťuje člověka a jeho rodinu před nouzí, hladem, tmou, zimou i vnějším nepřítelem. V současné společnosti, jakoby ho fiktivně zajišťovala i před bezvýznamností, přičemž pocit bezvýznamnosti, bezmoci, ztracenosti, který je v masové společnosti permanentní, přináší jedinci hluboké frustrace svou spřízněností s neustále vytěsňovaným vědomím vlastní konečnosti, rozptýlenosti, desintegrace. Neméně silným gravitačním polem, které k sobě váže masy, aby bepodmínečně akceptovaly hodnotový rámec konzumerismu, je znehodnocení vize všech možných budoucností. V českém zlidovělém úzu se promítá do murphysujících úsloví - "Všechny změny jsou k horšímu", "Kdy bude dobře? Už bylo!"

Člověk se ze sdílené i prožité zkušenosti cítí vždy znovu podveden, když se očekávání posune v čase v přítomnost. V českém prostředí je tento pocit umocněn nedostatkem vytrvalosti, trpělivosti, nadměrnou náchylností k exaltovaným iluzím a vírou, že to Jiní zařídí bez našeho přičinění. Není na co čekat; není proč si odpírat - lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.

Guru Ginsberg doufal, že přicházejí generace, které se nenechají nachytat a Ferlingetti psal s nadějí konfesi nové víry:

"Pojďte vypadnem a půjdem do těch pravých hlubin země, kde kralují zastavárny, kde čirá nezaslepená anarchie vládne. Konec je tu, ale u Hořícího keře dál hrají golf. Prší. Leje. Stará řeka chrápe. Blíží se nová potopa. Jenže bude úplně jiná, než si myslíte..."

...

Když mě vyhodili ze školy, nevěděl jsem, jak to vysvětlit tátovi. Byl ve své nejhlubší podstatě starosvětský člověk - nikdy ho ani ve snu nenapadlo pochybovat o Zákonech a legitimitě vlády Státu nad člověkem. Něco v něm, co vnímal jako se sebou soupodstatné, ztotožňovalo slovo Zákon se zjevenými pravdami na Mojžíšových deskách. Venkovský původ zasel do jeho srdce Pokoru, s níž sedláci od věků přijímali krupobití, ničivou povodeň, spalující sucho, nové daně, válku i roztodivné změny poměrů, které na vesnici často doléhaly až s několikaletým zpožděním. Zcela postrádal generacemi vypěstovaný instinkt buržoa nebo proletáře, v jejichž zesvětštělém myšlení je pokora jen prázdným pojmem, který má reálný ekvivalent ve slově pokoření, jakožto bezmoci vůči síle. Pokora je trvalý stav mysli, bez protikladu. Pokoření aktuální neúspěch, který je možné zvrátit revoltou, odvetou. Tátovy psychologické procesy byly možná podstatně jednodušší, než mé pokusy o jejich rekonstrukci a výklad. Důvodem k šetrnosti byl každopádně před čtyřmi léty prodělaný infarkt, následovaný mozkovou mrtvicí a nedávno operovaný zelený zákal. Maminka rozhodla, že mu to zatajíme. K odchodu ze školy jsme vymysleli legendu o administrativní chybě při stanovení směrných čísel, díky které jsem se stal nadbytečným. Táta zemřel o dvanáct let později - nikdy jsme se k tomu nevrátili a tak se už ani nedozvím, jestli jen v pudu sebezáchovy předstíral, že tomu věří.

StB měla své zásady. A musím uznat, že sliby plnila beze zbytku. Šel jsem makat a tahat bedny. O průmyslováky, absolventy strojírenské technologie byla tenkrát nouze a první návštěvy podniků byly procházkami růžovým sadem. Do druhé schůzky se však zasmušilí kádrováci seznámili se sbírkou mých zločinů a pokud něco nabízeli, pak lopatu. V horších případech nebyli zasmušilí, ale zdivočele řvali. Nejhorší zkušenost jsem udělal v Ústředních dílnách Pchery - stanice místní dopravy byla přímo pod okny správní budovy a rozzuřený pracovník osobního oddělení na mě pokřikoval ty nejhroznější nadávky a zbožná přání dobrých pět minut, než mě vysvobodil příjezd autbusu. Spolucestující si o mně museli myslet, že jsem přinejmenším vrah.

A tak se při nejrůznějších příležitostech s jiskrou v oku zpívala Píseň práce, zatímco represívní aparát, včetně stranických byrokratů, pokládal práci za trest, kterým se napravují hlavy neposlušným.

Mí přátelé, Hugo Schreiber a Jenda Jílek, byli na hornické průmyslovce exemplárně potrestáni - od nového školního roku museli chodit každý do jiné z paralelních tříd. Ve volném čase jsem tam dva roky vedl poměrně úspěšný recitační kroužek, kterým se škola ráda chlubila. Ředitel Linhart mně dva dny po výslechu odpřísáhl, že práh jeho školy už nikdy nepřekročím. V té době jsem potkával jen samé čestné lidi - i on svou přísahu splnil. Zanedlouho byl ze školství odsunut pro mravnostní delikty se studentkami a říkalo se, že i zpronevěru. Že by šel makat a tahat bedny, to ani omylem. Po osmašedesátém, jako předseda jakéhosi družstva, vyhazoval z práce Láďu Kolmistra. Když vyhazoval mě, byl Láďa plukovníkem a čekala ho slibná kariéra tajemníka Okresního výboru KSČ. Linharta nikdy nevyhodil nikdo - a kdyby byl mladší, určitě bych ho dnes hledal mezi zaručeně pravicovými manažery s rehabilitačním dekretem v kapse.

Světlou vyjímkou byla profesorka češtiny na hornické průmyslovce, Markupová - o několik měsíců mi hodila do schránky lístek: "Vím, že to, co máš nejraději a pro co žiješ se hroutí. Všichni jsme si Tvé práce neobyčejně vážili a budeme Tě postrádat. Snad za nějaký čas...".

Měl jsem za sebou zkušenost s cenzorem, tajnou policí, prokurátorem i stranickými funkcionáři - okresní tajemnice, jedna z lidických žen, Rohlová, křičela na mou matku, že nechápe, jak může s takovým darebákem a ničemou žít v jednom bytě; natož se za něj přimlouvat. Nevím, jestli si na to vzpomněla, když jsme se po bezmála třiceti létech sešli v sále hospody na Buštěhradě - já byl předseda Komunistické strany a ona byla v důchodu.

Pak přišli na řadu ti ostatní - ti, kteří nebyli estebáky, ani funkcionáři, někteří nebyli ani v KSČ. Říkali, že se zajímají jen o svou práci a v kruhu rodinném občas šeptem nadávali na poměry. A přece se všichni někde občas sešli - u volebních uren, v prvomájových průvodech, někteří dnes už na věčnosti. Když mě po mé aféře potkali, spěchali na autobus, přecházeli na protější chodník a pokud nebylo zbytí, vyměnili se mnou pár neutrálních vět na vzdálenost dvou metrů, aby nebylo pochyb, že mi ani náznakem nenabízejí pomoc, nebo snad dokonce projev účasti, či sympatie. Kdo měl máslo na hlavě, nebo potomka, který se chystal studovat a nezakřičel zpříma, že jsem "zradil vlast a měl bych táhnout s batohem na zádech tam, kam mě srdce táhne" (ve skutečnosti byla v rozporu se státním zájmem i má cesta do NDR a Jürgena Dietra Schnappa jsem znovu viděl až po revoluci), vyčetl mi alespoň "jak jsem se odvděčil rodičům". Bylo to nesmyslné, hloupé a já měl na sebe vztek jenom proto, že je mi za ty chudáky trapně - nikdo z nich určitě nekradl, všichni měli volební právo, uměli číst a psát, na noc si čistili zuby a jedli vidličkou a nožem. Navzdory těmto zdánlivým podobnostem si dodnes myslím, že moje totemní zvíře je úplně jiného rodu.

Když jsem tuhle zkušenost zopakoval po roce 1990, mé třicet let staré očkování mě spolehlivě ochránilo před zklamáním i hořkostí. Míru svých činů může člověk hledat jenom sám v sobě. Když připustí, že by se měl poměřovat hodnocením jiných, ohoržuje své duševní zdraví - jiní mají schované po kapsách nejrůznější metry. Ve vhodných chvílích je vytáhnou jako kouzelník bílé králíky. Když se bouře přežene a potoky se ustálí v nových korytech, otočí na buzole sever na jih, změří váhu cti v metrech, prostor minulosti v miligramech a sílu přesvědčení v jednotkách živočišného tepla, které vyzařuje moc. Nemusí trefit zrovna bingo, stačí sálový jackpot.

Máš-li někdy možnost někomu vyhovět, splnit přání, o jehož splnění tě požádá, musíš počítat s tím, že ti to jednou vrátí i s úroky. A pokud pro něj měla vyžádaná služba vysokou cenu, připrav se na nejhorší. Vyhovíš-li více lidem, dělej to s vědomím, že jsi dobrodruh - až je potkáš příště, krotčí tě zapřou, ctižádostiví tě budou chtít zničit. Jestli toužíš po přátelství, nezapomeň si vyškrtnout z adresáře každého, pro koho jsi něco udělal - budoucnost tě nezaskočí nepřipraveného. Když někdo říká, že si tě váží, dávej si dobrý pozor, abys ho při změně počasí neměl v zádech. Očekáváš-li vděčnost, nebo alespoň netečnost, neměl bys nikdy usilovat o postavení, které ti umožní někomu vyhovět. A pokud se v nouzi a tísni potkáš s projevem solidarity, nebo dokonce pomocí, měj na paměti, že vyjímka vždycky potvrzuje pravidlo. Máš-li to štěstí a něco tak vyjímečného prožiješ, naplní tě to radostí a důvěrou v míru, kterou jsi sám sobě stanovil, a kterou nosíš v sobě. Pokud nějaký názor nebo hodnocení sdílí příliš mnoho lidí, dá se říct skoro s jistotou, že nejde ani o čest, ani o pravdu, ba dokonce ani o skutečnost. A když si něco myslí skoro všichni, je nejvyšší čas někam na chvíli zmizet, nebo si alespoň opatřit trámy k vyztužení sklepa - docela jistě přijdeš o majetek, o práci, o dobrou pověst. Nebudou-li ztráty větší, můžeš si s úlevou říct, že jsi vyvázl lacino. Pokud se naučíš téct v teplém proudu, ztratíš sice míru věcí i sebe sama, ale mnohého zůstaneš ušetřen.

V socialistické Ústavě, kterou prý napsal pan profesor Jičínský, bylo právo na práci zaručeno. Pokud se člověk dostal do maléru, nemohl práci najít. Kdo nepracuje, ať nejí - tato tržní zásada však neplatila pro příživníky. A příživníkem byl každý, kdo nepracoval. A nepracovat bylo podle zákona trestné.

Krvelačným kádrovákům slib StB, že budu tahat bedny nestačil - chtěli mě vidět ve vlacverku tahat žhavé cágle, v lepším případě na haldě u lopaty. Kdybych na to fyzicky měl, tak jsem tam asi skončil. Pan profesor Zahradníček, který mě jako dítě dvakrát operoval, mně nechtěl dovolit ani tenis; o bruslení a lyžích ani nemluvě. A tak jsem si zažádal o potvrzení o snížené pracovní schopnosti.

Tříčlennou komisi tvořil pan primář MUDr. Seidel a dvě tetky z Národního výboru, které se ani dost málo nezajímaly o omezenou rotaci a flexi a vybočení hlavice kyčelního kloubu na rentgenovém snímku. Podle jejich otázek určoval míru snížení mé pracovní schopnosti především vztah k socialistickému zřízení a světové socialistické soustavě. Ptal jsem se pana primáře, jestli zlepšení zmíněných vztahů může nějak zlepšit (nebo naopak zhoršit) stav mého kyčelního kloubu. Pan primář Seidel mě znal od dětství a vrtěl se jako na trní. Trpělivě opakoval přísedícím, které prosvěcovaly rentgenovými paprsky zakyslých pohledů nejutajenější zákoutí v mé hlavě, že můj otec je vážený a čestný soudruh; a na mě pro pořádek zvýšil hlas - když společnost o něco žádám, měl bych si rozmyslet, jestli si to zasloužím! Jak říkal můj kudrnáč, byl jsem verzírovaný gauner a panu primáři jsem to nijak neulehčil - ujistil jsem ho, že bych o tom přemýšlel, kdyby mi socialistická světová soustava dokázala vyměnit deformovaný kyčel za zdravý; potvrzení o snížené pracovní schopnosti za přiměřenou cenu však nepokládám. Pan primář byl především lékař a nakonec prosadil, že jsem to potvrzení dostal. Stejně mi ale bylo k ničemu.

Pracovní úřad mi po dvou měsících nabídl zaměstnání v ČSAD. Nástup ve tři dvacet na křižovatce u gymnázia (na dohled k restauraci U Šamsů), konec šichty ve třináct čtyřicet u kladenského divadla. Pokud se parťák někde opil, což se stávalo poměrně často, směna pokračovala, dokud se mu nepovedlo vystřízlivět. Práce přes čas byla ve veřejném zájmu, a co bylo ve veřejném zájmu, to se nedalo odmítnout. Někomu to možná bude připadat jako sebelítost, ale já se jen nemínil smířit s tím, že bych se měl nechat tak snadno odepsat. Vzal jsem na vědomí (nic jiného mi ani nezbývalo), že mi bylo konfiskováno právo na bezplatné vzdělání ve všech státních školách, jak ho do Ústavy prý zapsal pan profesor Jičínský, ale volného času, v němž jsem si chtěl dar vzdělání za dělnické peníze vynahradit soukromou iniciativou, jsem se vzdát nehodlal. Občas jsem upřímně litoval, že jsem se nepokusil ani o státní převrat, ani o útěk za hranice (což se mi hoši z StB pokoušeli přišít) - možná by se mi jedno nebo druhé povedlo.

V ČSAD jsem vydržel rok. Když jsem chtěl odejít, vysmáli se mi. Podnik v té době své pracující vlastnil - ve veřejném zájmu. Pokud chtěl člověk dát výpověď, musel si za sebe sehnat jiného nevolníka. V ČSAD jsem nebyl jediný, komu se to nedařilo. Propouštěcí razítko do občanky jsem si nakonec koupil od pracovnice osobního oddělení za čtyři tisíce, což byly tenkrát dva slušné měsíční platy. Ale rád jsem si na něj ustřádal.

Problémy s Ústavou, kterou prý pan profesor Jičínský tak pěkně napsal, pokračovaly v důvěrně známém koloběhu - kdo nepracuje je příživník, protože právo na práci je v Ústavě zaručeno; a příživnictví je podle zákona trestné; a kdo má nějaký škraloup, ten si nemůže vybírat.

Obvodní lékař, MUDr B.Roth, měl dva syny, a oba se v té době chystali k přijímačkám na medicínu. Neměl co oplácet, nikdo z naší rodiny pro něj nic, co by stálo za pozornost, neudělal. A přece mi zcela nezištně pomohl - jak říkám: vyjímka potvrzuje pravidlo.

Náměstek ředitele Okresního podniku bytového hospodářství, Evan, za kterým mě doktor Roth poslal, byl soucitný člověk. Jistě ne náhodou umřel v pětačtyřiceti na infarkt. V OPBH sháněli náhradu za vedoucího skladu, který byl s milionovým mankem už druhý měsíc ve vazbě. Pan Evan si se mnou chvíli povídal a pak mi přátelsky poradil, abych si to ještě rozmyslel. V podniku, kde byl náměstkem, neměl snad nikdo od mistrů směrem dolů čistý rejstřík - političtí i kriminálníci. Ti druzí kradli s tak neodolatelnou vynalézavostí a lehkostí, že jsem je musel obdivovat. Před zraky celé inventurní komise, zamženými z oplzlých vtipů slzami smíchu, dokázali nepozorovaně štípnout pětadvacetikilový svazek letovacího cínu a nádavkem ještě poplácat úřednici z ředitelství po zadečku. Sklad měl hodnotu asi pět milionů a z mých tří předchůdců vyvázla nejlíp vedoucí, která stihla na poslední chvíli utéct do Kanady.

Když jsem si po měsíci udělal namátkovou inventuru, byl jsem na nejlepší cestě své předchůdce následovat - rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví!To by byla trefa! V duchu jsem viděl hochy od StB, jak si mnou packy a čekají až uzraju a spadnu jim do česáčku jako švestka. Zloději v OPBH ale nebyli špatní chlapi a neměli v úmyslu přivést mě do maléru. Plat brali jako samozřejmou pozornost za to, že se ráno objevili v práci - hlavní zdroj příjmů měli z toho, co ukradli a v pracovní době sdělali na melouchách. Problém vedoucího skladu nebyl v tom, že se kradlo, ale že se na to přišlo až při komisionelní inventuře. Asi mě předcházela dobrá pověst a nevypadal jsem jako podrazák - můj džentlmenský návrh přijali neobyčejně vlídně. Jednou týdně mi nahlásili, co všechno by ze skladu ukradli, kdybych jim to sám dobrovolně nedal. A já pak objel vedoucí úseků a vrátil jim k vlastnoručním opravám žádanky, které mi posílali. Vedoucí měli nedotčený nejen trestní rejstřík, ale i tu nejzákladnější představu o práci, kterou vedli. Že se hutní materiál dováží v tunách, ale my ho ze skladu vydáváme na metry, to je ani v nejmenším nevzrušovalo; rozdíl mezi ventilem JS 125 a vodovodním kohoutkem byl mimo jejich rozlišovací schopnost; čtyřžilový vodič AGYC byl volně zaměnitelný s dvoulinkou na zvonky; a vápno, malta a cement se na žádanky psaly po pytlích, bez ohledu na to, jestli se zdilo futro dveří, nebo půlmetrový šlic po opravě prasklé stoupačky.

Všelidové vlastnictví, svěřené OPHB k údržbě všelidového bytového fondu, patřilo lidu; a moji spoluzaměstnanci se k lidu počítali. Stejně jako jejich nadřízení, kteří na židle vedoucích a vedoucích vedoucí usazovali známé a známé svých známých, což byl k výkonu jejich funkcí jediný a hlavní kvalifikační předpoklad. Jen díky tomu se mi v téhle převýchovné zkoušce zdařilo zázračně obstát. Po první inventuře jsem dostal stovku přidáno, takže můj plat činil úctyhodných 1140, - Kčs brutto. Zápisy na skladových kartách do puntíku souhlasily s komisionelně zjištěným objemem fyzických zásob a náměstek Evan nebyl v podniku jediný, kdo si to nedokázal vysvětlit.

Někdo si může položit otázku: Jaké asi byly mé pocity, když jsem netečně přihlížel takovým nepořádkům a napomáhal zlodějům, aby se obohacovali na úkor státního majetku? Milý čtenáři - žádné! Měl jsem jen zoufalou nechuť následovat své přechůdce a spadnout do vřelého náručí Bezpečnosti, ať už státní, nebo veřejné. Byl jsem vyslán mezi dělnickou třídu, abych makal a tahal bedny a tak si napravil své zcestné myšlení. A tak jsem makal a tahal bedny - nikdy jsem nebyl zrovna silák a složit ve dvou padesát kuchyňských kamen EKFA v latění s plošiny náklaďáku, a odtahat je na růdlu do skladu, mi dalo vždycky pořádně zabrat. Ventily JS 125, balíky střešní lepenky, sudy asfaltu a pytle s cementem nebyly o nic lehčí.

Můj sklad měl asi deset poboček, nesmyslně rozesetých po celém městě. Klozetové mísy byly například v protiatomovém krytu ve věžovém domě č.4 v Rozdělově, z čehož jsem pochopil, že nám atomová válka bezprostředně nehrozí. Hlavní stan jsem měl u teplárny T602 na Bresonu, deset minut pěšky od konečné městského autobusu. Zvlášť v zimě to byla ztracená štace a kdo si potřeboval něco nafasovat, přijel multikárou a odvezl si materiál na celý týden. Uprostřed nevytápěné haly byla z prken stlučená bouda dva krát tři metry s psacím stolem, plechovou skříní na dodací listy a výdejky, a pokojovými kamny značky PETRA. Ráno jsem je vždycky rozehřál naftou nebo ředidlem, natáhnul si vaťáky a dospával kus noci, strávené jednou v putyce se známými, jindy s Osudy modermího umění Herberta Reada, Avantgardami XX.století Maria de Michelli, Kantovou Kritikou čistého rozumu nebo Zmizelou Albertinou M.Prousta. Během roku jsem zhltal průměrně asi stopadesát knih, což se mi už nikdy později nepovedlo.

Na elektrickém vařiči stála vždycky konvice s vodou, a když se návštěvník potřeboval zahřát, nalil jsem mu do kávy i trochu rumu. A tak jsem se seznámil s hrdiny práce, o kterých se v novinách nepsalo - měli za sebou pět, sedm, osm let; hřáli se na židli u kamen a vyprávěli o tom, jak se dal přežít život v lágrech na Bytízu a v Jáchymově. Ne, nedávali to k lepšímu na potkání - dobře věděli, že o čtvrtém rozměru nemá smysl povídat někomu, kdo tráví dny a léta jako kolorovaná fotografie na nástěnce.

Franta Bednařík byl ročník 1906 a do penze mu zbývaly dva roky. Za první republiky i za protektorátu sloužil v Praze jako policajt. Po osmačtyřicátém ho poslali do kladenských dolů dobývat ze země krev průmyslu. O Vánočních svátcích ve dvaapadesátém u dveří jeho smíchovského bytu zazvonila neznámá žena. Přivezla strýčkovi, který byl Bednaříkovým sousedem, kufr jídla až z Vysočiny a podvečerním vlakem chtěla pokračovat k jiným příbuzným rozvětvené rodiny kamsi do okolí Plzně. Pan Bednařík slíbil, že kufr sousedovi předá, poradil jí aby dala sousedovi lístek do kastlíku a kufr nechal za dveřmi v předsíni. Šestadvacátého prosince ho ve dvě v noci vytáhli z postele a Státní soud mu jménem lidu vyměřil osmnáct let za terorismus a špionáž - v kufru nebyl proviant z Vysočiny, ale ilegální vysílačka a šifrovací klíče. Z pobytu v jáchymovské léčebně nepřátel lidově demokratického zřízení mu nejvíce utkvěly v paměti hodiny stání na mrazivém větru apelplacu za občasného polévání vodou, což byl oblíbený výchovný prostředek k odstrašení chovanců, kteří se nenaučili chápat svobodu jako poznanou nutnost a v zajetí abstraktních, netřídních představ o této filosofické kategorii se pokusili o útěk. Vyprávěl mi o talentovaném dozorci, přezdívaném okupant, který při každé možné příležitosti květnatě líčil vězňům svůj velký životní sen - vylodit se s vítěznou armádou na pobřeží Spojených států a na prašných cestách do Washingtonu D.C. mávat z tanku rozjásaným americkým pracujícím. Naplnění svého velkého snu prý očekával z roku na rok s bezmeznou vírou, kterou nedokázaly zlomit ani rozrůstající se šediny a smrt generalisima Stalina, ani odhalení N.S.Chruščova na sjezdu sovětských komunistů v šestapadesátém. Pokud je na živu, třeba tam dnes zajede s Čedokem.

Má dřevěná kancelář s rozehřátými kamínky, přitlučená ponkajznami ke stěně haly z drsných šedivých tvárnic, měla malé zamřížované okno, kterým byl vidět výřez těžkého zimního nebe. Pan Bednařík vyprávěl klidně, vyrovnaně, bez nenávisti. Jaký to mělo smysl? Proč byly tak zbytečně a neodčinitelně mařeny životy desetitisíců lidí a životy statisíců jejich žen, dětí a sourozenců? Proč byli rozumní zavřeni v klecích a dřevěných barácích za kilometry ostnatého drátu, zatímco blázni a násilníci chodili volně po ulicích v oblecích s kravatami? Tu zející mokvavou ránu iracionality neumím dodnes ani pochopit ani vysvětlit. Hordy donašečů, vyšetřovatelů, prokurátorů, soudců, dozorců se vynořily ze země jako živelní pohroma, která na čas vyvrátila z kořenů přirozené myšlení a cítění. Strach a úzkost ležely lidem na prsou jako olověná peřina. A přitom v jakémsi paralelním světě poklidně, lenivě plynula řeka života s tříští každodenních radostí a starostí, velkých lásek a neméně velkých zklamání, opilosti sněním a ranních vystřízlivění.

Ve své prkenné kanceláři jsem poznal i Jardu Petráška. Byl ročník osmadvacet, od dětství neklidná, dobrodružná povaha. V pětačtyřicátém zastřelil z ukořistěné pušky esesáka, který se zabarikádoval v radniční zvonici a o tři roky později zamířil se dvěma bývalými spolužáky za kopečky. Prošel uprchlickým táborem, vystřídal několik zaměstnání až zakotvil v Cizinecké legii. Po dvou létech poznal ve Francii Azru, snědou sluncem jaderského pobřeží. Čekalo ho převelení do Indočíny. Nic pro velkou romantickou lásku. V západním Německu organizoval v té době plukovník König, alias Katek, vlastním jménem Kašpat Pátý, (za II. světové války důstojník zpravodajské služby exilové vlády v Londýně) středisko výzvědné a diverzní činnosti proti lidově demokratickému Československu. Za Königem stáli Američané a pro Jardu Petráška to byla jediná šance, jak se nechat z legie vyreklamovat. Občasné ilegální přechody hranic v roli kurýra byly ve srovnání s Indočínou procházkou růžovým sadem. Königovi podřízení mohli navíc bydlet v centrále i s rodinami a Jarda s Azrou tam trávili novomanželské líbánky.

Plukovník Kašpar Pátý byl nomen omen - těžil z dobré pověsti, která předcházela londýnskou expozituru plukovníka Moravce, v níž hrál ve skutečnosti roli pátého kola u vozu. Jeho výzvědné a diverzní středisko se záhy stalo kořistí československé kontrarozvědky a proměnilo se ve velmi produktivního dodavatele jáchymovských uranových dolů - jména, legendy, trasy i kontaktní byty znali v Praze dřív, než agenti stačili překročit hranice. Při šesté kurýrní cestě za Jardou Petráškem zaklapla klec. Prokurátorem navrhovaný trest smrti zmírnil Státní lidový soud na doživotí.

Měsíc po procesu požádala Azra o československé občanství, aby mohla svému muži posílat balíčky a občas ho navštívit. Československé úřady jí během půl roku vyhověly a jako místo povoleného pobytu jí určily napřed Ostravu a pak Kladno. Pracovala v šamotce, kde se dělaly cihly pro vyzdívání pecí - prostředí zničující i pro chlapy. Když mě s ní Jarda seznámil, tušil jsem za unavenou tváří, navzdory všemu co prožila, jadranské pobřeží zalité žhoucím sluncem a zpěněnou tříšť mořského příboje. Dost možná to byla jen má představa, která ji prozářila odhodláním devatenáctileté dívky dostát slibu danému muži, kterého milovala. Balíčky i dopisy, pravidelně odesílané na číslo jáchymovského lágru, mizely v černé díře neznáma bez odezvy. A návštěvu v nápravném zařízení si Jarda Petrášek svým chováním nikdy nezasloužil. Měl za sebou osm pokusů o útěk a to, že přežil, přičítal šestadvacetiměsíčnímu výcviku v Cizinecké legii. Nikdy přede mnou netajil, že ho tam učili i zabíjet. Jakýsi major Claude Lécont, který byl pro Jardu celoživotním vzorem, svým frekventantům údajně vštěpoval zásadu, že ani nebezpečný nepřítel se nestřílí ranou do týla, a že je věcí cti nejprve na něj zavolat a dát mu šanci, aby se mohl otočit tváří v tvář. I zabíjení mohlo být, podle majora Leconta, fair - mělo svá pravidla, která je odlišovala od sprosté vraždy.

Jednou při ošklivém závalu, ve kterém přišli o život dvě desítky jáchymovských muklů, vytáhl Jarda na povrch větrací štolou kulackého synka, s nímž ho spojovala zkušenost tří let na jedné táborové cimře. Když se vylízal z nejhoršího, údajně Jardovi řekl: "Můj život odteďka patří tobě. A kdykoli bys to potřeboval, můžeš si ho vzít zpátky...", prostě takové chlapácké povídání, jaké se obvykle říká v amerických westernech. Vyfasoval jen pětiletku a dva roky po téhle příhodě byl propuštěn. Když se Jarda rozhodl k dalšímu pokusu o útěk, ještě netušil, že se s ním zase setká.

Vzal sebou mladého inženýra chemie, který dělal až do zatčení závodně lehkou atletiku, měl slušnou kondici, bratra v Austrálii a nemenší touhu než Jarda dostat se ven. První úsek projeli podle plánu v dobytčáku. Adresu penzionované učitelky tělocviku a kreslení v Roudnici znal Jarda ještě z doby, kdy byl u Königa. Cvičitelka posledního sokolského Sletu se na nic neptala - dala jim trochu jídla, co měla doma; ze skříně s půdy snesla pár svršků po manželovi a vydala se na nákup. Jarda netušil, že jsou Königovy adresáře komplet provalené, ale měl své zkušenosti a šestý smysl. Když se za necelou půlhodinku z bočních ulic vyřítil gazík a dva náklaďáky, v bytě paní učitelky už nikoho nenašli - uprchlíci sledovali zátah z křoví pod železničním náspem a naskočili do prvního vlaku, který jel kolem.

Pátrací opatření pro podobné případy měla neměnnou a většinou úspěšnou šablonu - od okamžiku útěku se odpočítal čas a na mapě se vyznačila kružnice zátahového pytle. Vnější obrys vyjadřoval vzdálenost, jakou mohli uprchlíci urazit za ideálních podmínek. Pak se rozběhla kontrola silnic, vlaků, nádraží, sběr agenturních informací z hospod, aktivizace sítě spolupracovníků. A smyčka se pomalu utahovala. Tehdy se Jarda rozpomněl na chlapácké řeči spoluvězně, kterého na šachtě vynesl ze závalu. Šlo o to přečkat dva, tři dny než je obrys zatahované smyčky mine.

Kulacký synek nebyl návštěvou nadšený. Docela ho chápu. Myslím, že by ho časem pochopil i Jarda, kdyby odmítl hned mezi dveřmi. Ale on jim dal šaty, jídlo a schoval je v seníku na okraji sousední vsi. Pak seděl po tmě v kuchyni venkovského stavení, vypil půl láhve na kuráž a splnil svou občanskou povinnost. Za úsvitu probudil uprchlíky štěkot psů a tlampač; louka byla zježená hlavněmi. O chvíli později zapraskaly výstřely. Mladý inženýr přece věděl co riskuje, a kulka ze samopalu mohla stejně dobře najít i Jardu. Jistě jsem nebyl první ani poslední, kdo mu to říkal.

Kamínka v prkenné kanceláři vyzařovala teplo. Za zamřížovaným oknem se snážely chumáče přemrzlých vloček jako ve filmu. Patrně nikdy si nepřestal vyčítat, že toho chlapce, s kterým ho nespojovalo víc, než necelé čtyři dny na útěku, vzal sebou.

"Podrazáky potkáš všude na světě. Ale nikde tolik rozbředlejch srabů jako v týhle prašivý zemi. Kdysi jsem na ty povídačky majora Léconta přísahal. Ale dneska bych střílel bez varování," řekl klidně, bez emoce; slova byla do sebe zaklíněná jako zabroušené kameny. "Jestli budeš mít někdy šanci, zdrhni odsud. Nic dobrýho tě tu nečeká! Vzpomeň si na mě!"

Nevytahoval se, ani si nestěžoval.

Na rozdíl od pana Stolovského nebyl Jarda Petrášek nevinná oběť - na svých kurýrních cestách se vracel do bývalé i pozdější vlasti s pistolí v kapse, a kdyby na to přišlo, určitě by ji použil. Nebyl přesvědčeným zastáncem demokracie, který z přesvědčení bojoval proti nedemokratickým politickým poměrům. Nic podobného ani netvrdil. Přesto jsem cítil svíravý odpor, když se na něj na celopodnikové schůzi ROH v hospodě Na Slovance v Kročehlavech z tribuny rozeřval vypasený technický náměstek OPBH, Blätterbauer: "Zradil jsi matku! Zradil jsi vlast! Tady nemáš co kecat...!", jestli mě paměť neklame, Jarda tehdy navrhl nějakou změnu na kandidátce do výboru odborové organizace.

Bylo mi devatenáct a byl jsem romantik. Nevím, co z toho co mi vyprávěl byla pravda a co si přimyslel. Ale příběh muže, kvůli kterému krásná Azra odešla z Německa, dřela v šamotce a trpělivě čekala až se jednou vrátí, jsem nikdy nezapomněl. A všechna svá pozdější přátelství jsem poměřoval otázkou - kdybych se ocitl v roli kulackého synka, jak bych se asi zachoval? Svět, jak ho vnímám, má daleko elementárnější zásady, než něco, čemu se nadneseně říká světonázorové, či politické přesvědčení, které je z velké míry jen halucinací, v níž se člověk mění v oběť vlastní frustrace a cizích sloganů a hesel.

Teprve s odstupem let vnímám, jak velmi mě čas po pádu poznamenal. Stačilo pár nepříjemných zážitků, kdy jsem v očích bývalých spolužáků z průmyslovky při náhodném setkání na ulici zahlédl nervozitu (třeba jen někam spěchali); nebo stísněnou vyhýbavost ve tvářích děvčat ze Zdravotní školy - tři roky jsem s nimi dělal Divadlo poezie (ještě po létech se mi vybavují jména: Irena Sázavská, Taťána Špačková, Elfrída Wohnerová...) - ředitelka internátu Divadlo zrušila a já si přišel pro svůj magnetofon, který doprovázel naše představení scénickou hudbou. Stáli jsme na schodech kousek od vrátnice a chvíle loučení bobtnala trapností. "Co budeš teď dělat?" - vyhrkla Táňa (potomek šlechtické rodiny Špačků - na zdravotní školu se vzhledem k původu dostala až na potřetí a brány Lékařské fakulty pro ni byly stejně nedostupné, jako hradby Jericha) a hned vzápětí se lekla nepřípadnosti své otázky. "Hodně štěstí, drž se," - popřála mi má platonická láska, Irena Sázavská. "Konec návštěv!" - službu konající vychovatelka hodila na rakev hroudu hlíny a zamkla za mnou vchod internátu na dva západy. Přirozená pavučina vztahů byla dokonale zpřetrhána. A já jsem ztratil schopnost navazovat nové. A ty, které jsem mohl navázat, jsem odpuzoval vůlí nepřekonatelným vzdorem a sebezáchovnou reakcí odstupu.

Eda Pergner s Vítkem Fialou provozovali poetickou kavárnu v Luxoru na Václavském náměstí - měli dost svých starostí a nechtěli si komplikovat už tak dost nejisté postavení. Když jednou zavítali na text season do kavárny na kladenském zimním stadionu, Eda mě pozval, abych přečetl nějaké svoje texty. Mé jméno bylo vytištěno i na plakátech a na pozvánkách - hned u šatny jsem na svého starého známého kudrnáče, který přišel v doprovodu dobráka (jak jsem přezdíval estébákovi, který na mě při náhodných setkáních na ulici spiklenecky pomrkával: "Není všem dnům konec! Sekejte latinu a ono se to časem spraví," - říkával povzbudlivě. V roce 1990 ho za nejasných okolností srazilo v Kročehlavech auto a řidič z místa nehody ujel. Vyprávěl mi to jeho bývalý nadřízený, propuštěný z činné služby, když jsem Kladno navštívil už jako předseda KSČM a tak trochu jsem zneužil svého postavení a u láhve vodky se zajímal o svou 30 let starou minulost, jak ji kdysi viděli ti z druhého břehu). Informoval jsem o zájmu místní expozitury Edu Pergnera a Tonda Hodis, který text season konferoval, řekl hned na úvod, že v sále vítá "i ty, kteří, jak doufám, odložili zbraně z podpažních pouzder u šatny". V narvané kavárně to zahučelo smíchem a posluchači tleskali dobrých pět minut - většina z nich si myslela, že je to jenom špílec. Díval jsem se na kudrnáče - usmíval se, jakoby mu to lichotilo. Byl to hezký večer.

Pár měsíců jsem chodil s Irenou Procházkovou - říkal jsem jí "má ušlechtilá lvice". Měla nádhernou hřívu blonďatých vlasů, perfektní postavu a chůzi šelmy. Když jsem ji potkal v roce 1994 v kanceláři na generální prokuratuře, řekla mi: "Ahoj, co tady děláš?" - nepoznal jsem ji. Dobře pět minut mě napínala na skřipec, přinesla mi ukázat svou dvacet let starou fotku. Pořád jsem si myslel, že si mě s někým plete. Vzpomínáš, jak jsi mi říkal: "Skromnost je cnost hrbatých holek a blbců?" Ano, tu větu jsem si vypůjčil od R.Rollanda a často a rád jsem ji kdysi citoval. Irena vystudovala práva a na generální prokuratuře pracovala v odboru vražd. Zdá se, že jsem tu dobu později dokonale vytěsnil z emocionální paměti - se zlým a tísnivým i to krásné a dobré.

S Irenou jsem občas chodíval do kavárny Hutník v Rozdělově. Statný, o sedm let starší chlapák, který si u sousedního stolku četl "Sezónu v Pekle", Arthura Rimbauda, mi byl sympatický na první pohled. Pracoval jako dělník na Poldovce, byl juniorským přeborníkem v boxu, miloval Rimbauda, Appolinaira, Walta Whitmana a Janu Abrahámovou, kterou si o rok později vzal - Bohumil Macura. Jeho táta byl pekař v Kačici a odseděl si deset let za to, že po nocích vytahoval z potoka kusy strojového zařízení, které mu znárodnili a vyvezli do tůně pod hřbitovem. Bohušovu sestru, Bertu, vodili v Kamenných Žehrovicích po škole s tabulkou, zavěšenou na krku: "Jsem dcera kulaka a ničím učebnice".

Naše přátelství vydrželo bezmála dvacet let. V létě jsme se chodili koupat na Punčochu, hráli volejbal, po večerech jsme pili laciné víno a do rána debatovali o Hemingwayovi, Faulknerovi, Joyceovi a navzájem si četli si vlastní povídky a básně. V Praze jsme navštěvovali básníka Josefa Hiršala, ve Slávii a v Hlavovce jsme se potkávali s Jiřím Kolářem a dávali mu číst své automatické texty. Divadlo Na Zábradlí bylo v rekonstrukci a kancelář mělo v maringotce na malé náměstíčku proti vchodu. V té maringotce jsem se poprvé setkal s Václavem Havlem - byl dramaturgem divadla a my jsme mu nabízeli svou hru Mísení krve. Nic z toho nebylo.

"Pojďte. Tak půjdem. Pojďte. Obrátíme kapsy naruby a ztratíme se. Necháme plavat všechny smluvené schůzky a vynoříme se neholení až po létech s cigaretovými papírky nalípanými na kalhotách a s listím ve vlasech. Jen ať si přijdou a odnesou co chtějí z těch krámů za které jsme jim platili..."

Šedesátá léta jsou nenávratně pryč. Se vším vzdorem a se vší nadějí. Che Guevara se už nenosí na tričkách. Kompas se bláznivě točí jako v magnetické bouři. Za peníze si můžete koupit stejně bankéře, universitního profesora i politika. A básník je daleko od kormidla. Ani na horní palubě se s ním už nepočítá, natož pak na můstku.