Podle tohoto námětu vznikl v roce 1998 scénář celovečerního hraného filmu a čtyřdílného seriálu.

Projekt vznikal za podpory producenta LUXOR FILM.

Žádost o poskytnutí grantu i půjčky ze Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie byla komisí fondu odmítnuta.

 

 

Scénář byl v roce 2002 přepracován ve spolupráci s hlavním dramaturgem dramatických programů České televize Studio Ostrava

Alešem Jurdou

V současné době je film v kinech. Film realizoval štáb pod vedením šéfproducentky ČT Studio Ostrava, Hany Bílé.

 

 

SAMETOVÍ VRAZI

 

Foto kameraman filmu Martin Šácha

 

“Když se dnes hovoří o smrti Boha, nemyslí se tím už jeho skutečná smrt, ale to, že lidé ztratili myšlenku Boha, že je Bůh v lidstvu čím dál víc nepřítomný...”

Jean Lacroix

Události, který se nám staly bezprostřední inspirací pro námět celovečerního hraného filmu, mají časové ohraničení let 1990 - 1995. Jsou fascinující a strhující nejen objemem zla (nebo možná přesněji: úplnou absencí čehokoli, co souvisí s dobrem a vědomím hodnot), nýbrž i objemem banality, kterou prorůstá jako živel fantaskní grotesknost. A právě tím jsou osudy “orlických vrahů” v jejich autentické podobě tak dráždivé a inspirativní. Přírodní skutečnost je mnohorozměrná a ve své přirozené podstatě se vymyká kategoriím dobra a zla, kterými člověk přírodní děje poměřuje v nutkavém pokušení je pochopit.

Jiří Svoboda


Jména všech postav byla změněna.


Irena Reinerová byla servírkou v baru Craull Evropa na Národní třídě a čtrnáct dní před tím, než ji policie cestou do práce zatkla, oslavila třiatřicáté narozeniny. V nevlídné amorfní kanceláři vyšetřovatele v Kongresové ulici působila jako vyděšené zvířátko, které znenadání spadlo do pasti. Na palci se jí zatrhla u nehtového lůžka kůžička a co chvíli zaměstnávala její pozornost. 18. července 1995, krátce po sedmé hodině ráno, byla jen živým uzlíčkem nervů. Zadrnčela skleněná výplň dveří a Irena se málem sesypala. Zavřela oči.

Ten zvuk jí připomněl převržení plechového kbelíku, který se pak sestrvačností ještě chvíli válel ze strany na stranu na svažitém dvorku. Neomítnutá novostavba rodinného domku byla až na samém okraji Rudné. Z oken přízemí se otevíral malebný výhled přes plot zahrady na vlnitě se svažující louku, přeťatou vpůli remízkem. Jaroslavu Reinerovi tu za dva roky prošla rukama každá cihla. Nestěžoval si. Plnil jen zadání, které před ním sdílel jeho otec a před ním otec jeho otce: "zasaď strom, postav dům a počni syna". Nebýt toho, že ho manželka před celou Rudnou bez zábran podváděla, mohl být se svou životní bilancí docela spokojený. Bylo mu šestačtyřicet, ale vypadal starší. Dělal asfaltéra u Stavby silnic a železnic, a celoživotní dřina a dusivé výpary se na něm podepsaly. Měl problémy s chybějícími zuby - i žitničky si musel krájet a ze čtvrtek vykrajovat jaderník. Všechna světla, včetně lustru ve vstupní hale, navzdory tomu, že se sotva začínalo smrákat, už svítila. Poslední dobou neměl rád tmu.

Na dvorku zaharašil převržený plechový kbelík. O chvilku později klíč v zámku vstupních dveří. Povolily jen na délku zajišťovacího řetízku - idylické časy Reinerova dětství a dětství jeho otce a jeho dědečka, kdy se na venkově zamykalo jen na noc, a i na to se často zapomnělo, byly nenávratně pryč. Reiner spěchal otevřít. Už to slyšel, jak bude Irena zase nadávat, že před ní zamyká dům. Toporný krok, nahrbená ramena - každá cihla, každý hřebík jejich domku bez nadsázky prošly jeho rukama. V televizi právě začínal film “Jak svět přichází o básníky”. Reiner ve spěchu přivřel dveře, vysunul řetízek z drážky a otevřel. Náznak omluvného úsměvu vyprchal. Samopal, vzor 51, s našroubovaným nástavcem tlumiče, vyšil Reinerovi světlou košili na prsou a na břiše cákanci rychle se rozlévající krve. Nestačil ani vykřiknout.

Jaroslav Reiner zastřelený samopalem (záběr z hereckých zkoušek)

Irena se ošklivě škytavě rozplakala. Měla chuť se svěřit. Jak hrozně jí bylo, když jí na venkovském hřbitůvku nad otevřeným hrobem obcházeli jako prašivého psa a soustrastně tiskli ruce jen devítiletému Járovi a švagrové. Ale dobře tušila, že ty hnědé oči, zdánlivě plné pochopení, představují smrtonosnou past. Vyšetřovatelka Kolmanová podala Ireně přes stůl balíček papírových kapesníků.


Pětiletá Eva vběhla do ložnice a drobnýma rukama cloumala tátou. Spal do půl těla nahý a byl to kus trénovaného chlapa. Spal tvrdým spánkem spravedlivých. Než se rozkoukal, bylo v ložnici plno lidí a on měl zápěstí stažená pouty. Před očima mu mávali příkazem k zatčení a povolením k domovní prohlídce.

Cestou ke sklepu se mu vybavil třesk činky, zavěšené do úchytů. Sklep měl zaklenuté stropy, masívní zdi a v jedné části byl zařízený jako posilovna, kterou osvětlovaly chladné zářivkové panely. Hromotluk, který vyrušil Rejska při cvičení byl jeho kamarád Karel Hrubeš. Do soukromé posilovny přivedl vysokého, snědého muže, Leoreta Fantuzziho, jehož vzhled svědčil pro původ odněkud z jihu. Rejsek se zvedl s žíněnky, pozdravili se a pak přinesl kožený kufřík, ve kterém byly dvě policejní pistole, zářící novotou.

Fantuzzi se sklonil a natáhl ruku. Dotknout se chladného kovu některé ze zbraní už nestihl. Výstřel do týla ze vzdálenosti několika centimetrů ho zalomil, jak přeražený stromek. Padl na záda a zůstal ležet. Do stísněného ticha se rozléhalo jeho slabé sténání a chrčení.

Ludvíku Křížkovi bylo třicet, ale díky štíhlé postavě, světlým vlasům, splývajícím až na ramena a klukovskému výrazu očí, které s neobyčejnou bezprostředností vyjadřují momentální rozpoložení i každou změnu nálady, vypadal o pět let mladší. Zvedl pistoli ráže 6,35, které přezdíval "čudla", ke rtům jako píšťalku, odfoukl pomyslný zbytek kouře. Povyskočil a zastřihal ve vzduchu nohama jako "čertík Bertík", aby uvolnil malinko stísněnou atmosféru. Rejsek byl bílý jako sklepní stěny a něco zmateně koktal. Jako ve snách poslechl Hrubeše a klopýtal do sousedních kójí, kde měl připravený plechový sud s odříznutým dnem a pytel louhu.


Ludvík Křížek byl táta k pohledání. Na klíně choval několikaměsíčního syna, Daniela, který právě dopil svou porci z kojenecké láhve, a než táta odejde do práce, měl by si ještě říhnout. Když se Ludvík v předsíni průměrně zařízeného sídlištního bytu loučil polibkem se svou ženou, vypadali s Davídkem jako svatá rodina.

Na ulici před panelákem se Křížek v běhu ještě otočil a zamával Věře. Věšela na balkonu pleny.

Věra ale nebyla v domě jediná, kdo sledoval Křížka, dobíhajícího autobus MDH. O tři patra výš stál za záclonou Petr Vychodil. Vypadal na úspěšného jednatele nějaké firmy, která se momentálně dostala do přechodných potíží. Jeden z mužů, kteří byli v obýváku s ním ho vyzval, aby šel od okna.

Na Smíchově zamířil Křížek od autobusu po paměti na schodiště metra. Z vycházejících a vcházejících cestujících se náhle vydělila pětice, která ho sevřela do hermetické formace. Než se stačil zeptat o co jde, měl na zápěstích nasazená pouta. Nebránil se. Jen nic nechápal a snažil se mužům vysvětlit, že nemůže přijít pozdě do práce. Dělal už půl roku řidiče u Mercedesů a uměl si dobré práce vážit. Cestou postrkem k přistavenému vozu, na okamžik spatřil tvář Marcela Závady. Byl o dobrých deset let starší, než Křížek a vážil skoro dvojnásob.


Iveta Nagyová měla figuru manekýny. Každý chlap se za ní musel otočit. Ale zkusit si s ní něco začít si troufli jen ti, kdo nevěděli, že už deset let žije s Karlem Hrubešem. V Rudné si to pondělí dopoledne, 17. července 1995, vyšla na nákup do samoobsluhy na náměstí. Trojice, která ji zadržela, to provedla velmi decentně - nebylo ani třeba použít pouta.

Karel Hrubeš (záběr z hereckých zkoušek)

Karel Hrubeš měřil sto pětaosmdesát, ovládal karate a kickbox, držel životosprávu, pil proteinové nápoje a byl ředitelem firmy FENIX s.r.o., která měla velké plány. Ve čtyřiatřiceti se z něj stal bezmocný invalidní důchodce, odkázaný na vozík. V pokoji bylo horko k zalknutí. Hrubeš se potil, co chvíli vyhlížel oknem na chodníček k brance a nesoustředěně sledoval nějaký film v televizi.

Když maskovaní příslušníci zásahové jednotky vrazili do domu, odjistil osmatřicítku, kterou měl na klíně, strčil si ji pod bradu a vykřikl, že se zastřelí. Na příchod komanda byl připravený už několik dnů. Nejpozději od pátku večer, kdy televize odvysílala ve zprávách obrázky remorkéru, vytahujícího z orlické přehrady balík drátěného pletiva.

Doposud hladce probíhající zátah na skupinu, která se, prostřednictvím médií, stala později obecně známou pod názvem “orličtí vrazi”, se těsně před polednem zadrhl. Vznikla absurdní situace - muž, o kterém si policisté byli jisti, že několik let působil, jako duchovní a morální vůdce skupiny vrahů, vzal sám sebe, jako rukojmí. Šéf středočeské vyšetřovačky, major Kroupa, sice zásahu speciální jednotky nevelel, ale nakonec vzal vyjednávání na sebe. Bylo to divné vyjednávání - Hrubeš si žádné podmínky nekladl. Potil se a držel prst na spoušti. Kroupa seděl proti němu v křesle s odstupem nějakých dvou metrů, jak si to Hrubeš nadiktoval. Leckdo si později kladl otázku, proč tam vůbec šel. Ti, co byli zvyklí akorát ošoupávat kalhoty o židle na ministerstvu říkali, že si chtěl na tom případu založit kariéru. A udělali všechno proto, aby se mu to nepovedlo. Jiní tvrdili, že je cvok. Že byl vždycky takový - "policajt" tělem i duší. Kroupa sám o tom nepřemýšlel. Rozhodně ne v těch hodinách, kdy se pokoušel Hrubeše přesvědčit, že sebevražda je hloupost. Že zbytek party hodí všechny ty vraždy na něj a taky na Ivetu. Na to poslední Hrubeš slyšel. Chtěl s ní mluvit. Telefonát byl samá emoce - poslední sbohem a takový ty řeči. Zdálo se, že Hrubeše spíš posouvá k tomu, aby stiskl kohoutek, než aby ho vracel zpátky do života. Sám nad sebou slzel a dojímal se. Kroupa věděl, že čas pracuje pro něj. Hrubeš byl ochrnutý na půl těla. Bolest v zádech vzrůstala. A souběžně klesala pozornost.

Erotický klub, kde se schází Doktor s podnikatelem Vychodilem

Před půl osmou dorazil populární redaktor televize NOVA, který chystal přímý vstup do vysílání hlavních zpráv. V téže době Kroupa vykládal Hrubešovi, že momentálně nemůže vyhovět jeho žádosti o setkání s Ivetou, protože všichni odjeli na večeři - obával se, že by si Hrubeš takové setkání mohl vzít jako záminku k poslednímu sbohem. K poslednímu chlapáckému gestu svého života. Když byl na začátku zpráv ohlášen přímý vstup do vysílání z prostoru před domkem v Rudné, kde policie vyjednává s nebezpečným pachatelem, Kroupa cítil, jak mu po zádech stéká pot - dobře věděl, že nikdo ne večeři nešel a dům je obležený, jako pevnost. Situaci zachránil kapitán Hošek, který nedbal povinné úcty k sedmé velmoci a když to nešlo po dobrém chytil kameramana za flígr a nacpal ho do přenosového vozu.

Více než osm hodin trvající maratón ukončil telefonát Hrubešovy starší sestry. Hrubeš ztratil soustředění a Kroupa dal pokyn příslušníkovi zásahové jednotky, který byl celou dobu skryt za dveřmi na schodiště.

Když padl výstřel, všichni, kdo čekali venku, strnuli. Po chvíli, která se zdála být nekonečná, se ve dveřích objevil Kroupa. Hrubeš během zápasu stiskl kohoutek, ale hlaveň pistole mu v té době už tlačili k zemi. Projektil mu škrábl stehno a šourek.


V budově v Kongresové tu noc svítila skoro všechna okna. Euforie ale netrvala dlouho. První výslechy byly skličující. Hrubeš a Rejsek se tvářili, že vůbec neví, o čem je řeč. Reinerové od rána otrnulo a původní výpověď vzala zpátky. Křížek do omrzení prohlašoval, že chce s policií spolupracovat, ale o nějakých vraždách, výbušninách, pistolích a samopalech nikdy neslyšel a u nikoho je neviděl. Má čtyřměsíčního syna, nemocnou manželku, o kterou se musí starat a rád by proto šel už domů.

Major Hošek (záběr z hereckých zkoušek)

 

Cesta k výslechu v Kongresové

 

Pro kriminálku začal případ “orlických vrahů” o celé dva roky dříve, někdy v listopadu 1993.

Jan Bříza byl podnikatel. Podnikal s penězi - především cizími. S novotou zářícím Saabem Turbo zacouval do škvíry mezi řetězce aut, lemující tichou vinohradskou ulici. Než vystoupil, vyndal z kufříku osmatřicítku, odjistil ji a zastrčil do náprsní kapsy.

Ve vstupní hale činžáku byl panel s dopisními schránkami. Bříza si uvědomil ten kovový zvuk, který se ozval za jeho zády současně s cvaknutím zámečku na schránce, až s mírným zpožděním. Poslední co viděl, byla rytmicky kmitající hlaveň samopalu s našroubovaným tlumičem. Drahý, světlý oblek se během několika vteřin proměnil v rozděravěný, zakrvácený hadr. Bříza za něj dal sedm tisíc a měl ho na sobě teprve podruhé.

 

Místo konspiračních schůzek


Kdyby řecký původ Afrima Thorakise neprozrazovaly kudrnaté vlasy, snědá pleť, zlatý řetěz na krku a masivní prsteny, prozradil by ho určitě jižní temperament, s nímž reagoval na řidiče auta, které vybočilo od chodníku a vtlačilo se před jeho BMW se stříbrnou metalízou do už tak dost zacpaného jízdního pruhu. Podle hodin na sloupu bylo čtvrt na čtyři a rušné křižovatce v centru Jablonce hrozil každodenně opakovaný infarkt.

Před Afrimem se znenadání téměř na kapotě auta objevil spěchající chodec. Afrim zmáčkl klakson, aby ho jak se patří vyděsil. Ale to už zpod péřové bundy vklouzl chodci do rukou samopal. Sprška kulek vrazila Afrima do sedadla. Chodec odskočil a záhy se ztratil na chodníku.

Nebylo, kdo by šlápl na brzdu a BMW setrvačností nabralo vůz, který se před ně před okamžikem vklínil. Postižený řidič se vysoukal z pomuchlaného auta a přískoky se s pokřikem a výhružnými gesty blížil k Afirmovi. Ten seděl jako svíčka, ruce na volantu a přezíravě se ušklíbal. To řidiče ještě víc rozzuřilo, vyváděl jako blázen. Kopal napřed do pneumatik, pak do blatníků, do dvířek. Nakonec rázně otevřel, chytil Afrima za klopy kabátu a rval ho ven z vozu. Afrim se držel volantu, jako klíště. Ale nakonec ruce povolily a tělo se bezvládně vyvalilo na asfalt. Řidič vystřízlivěl. V šoku těkal pohledem po tvářích lidí, kteří se pomalu stahovali v pomyslném kruhu. Pokud Afrim znal Bradburyho povídku Zástup, a pokud v něm byl v té chvilce ještě zbytek života, musel si na ni určitě vzpomenout.


Tři případy, počínaje šestým červencem, kdy byl v hale svého domku v Rudné zastřelen Jaroslav Reiner, nadělaly policejnímu prezidiu pořádné vrásky. Vraždy provedené se zřejmou chladnokrevností a profesionalitou, s největší pravděpodobností “na objednávku”, značně překračovaly hranice toho, co se v České republice do té doby považovalo jen za příjemně vzrušující součást americké filmové reality, která s domácí každodenností a českou holubičí povahou, nemá absolutně nic společného. Vraždy byly spáchány samopalem vzor 51 s amatérsky vyrobeným tlumičem, na jehož existenci usuzovali experti z hustého rozsevu molitanových zbytků v místech vstřelů. Jejich předpoklad potvrzovalo i vyšetřování - ani v jednom případě se nenašli svědci, kteří by slyšeli střelbu.

Co spojovalo oběti?

Bříza byl známou postavou pražského podsvětí - bankéř nelegálních podniků všeho druhu; muž s vlivnými styky “ve smetánce”, jak sám o sobě říkal. Kriminálka znala alespoň padesát motivů a stejné množství taképodnikatelů, kterým se po jeho pohřbu ulevilo.

Afrim Thorakis patřil k segmentu severočeské mafie, který se specializoval na výpalné a vymáhání dluhů.

Jen šestačtyřicetiletý, prostoduchý a bezproblémový asfaltér, Jaroslav Reiner, se do téhle společnosti jaksi nehodil.

Kriminálka tápala v mlze a pouštěla se po stopě i té nejnepravděpodobnější legendy. Jednu z nich dal do hlášení liberecký detektiv, poručík Čapka, podle kterého obíhala už druhý měsíc severočeským podsvětím. Podle ní měl jakýsi Ludvík Křížek z Prahy nabízet své služby jako nájemný vrah. A aby nabídce dodal hodnověrnost, údajně barvitě vykládal, jak už, za přiměřený honorář, nechal rozpustit v louhu pěkných pár “rybek”, které pak vypustil v sudech do přehrady.

Podobných zaručených informací měla kriminálka dva tucty měsíčně. Z toho 70% byly delirantní hospodské žvásty a 20% blouznění cvoků, kteří na sebe chtěli upoutat pozornost. Obsah hlášení detektiva Čapky vypadal od pohledu jako dobře živená hospodská kachna, ale desetiprocentní pravděpodobnost, že by na jeho zprávě mohlo být něco pravdivého, vedla pražskou kriminálku k rutinnímu šetření.

Ludvík Křížek skutečně existoval a potvrdily se i osobní kontakty a občasné, snad obchodní, cesty do severních Čech. Na barrandovském sídlišti bydlel teprve pár měsíců, nicméně policejní informátor složil útržkovité postřehy jeho sousedů do portrétu tichého, slušného mladého muže, který se s dojemnou péčí stará o nemocnou manželku. Kazem na jeho pověsti byla jen vínově červená Ford - Fiesta, která v některých sousedech dráždila sklon k příznačně českému rovnostářství s nejnižším možným společným jmenovatelem.

Křížek o sobě říkal, že je rodinný typ a všechno nasvědčuje tomu, že nelhal. Většinu volného času trávil s manželkou - v kině, na módních přehlídkách, na koncertech zpěváků a skupin blízkých jejich věku, nebo doma u videa. Nejradši měli akční filmy, mezi které se občas připletla erotika i nějaké to porno. Když nebyl na cestách, ani s manželkou, pak se dal s největší pravděpodobností najít ve fitnesscentru “Nero” v Podolí. Občas si tam chodil zacvičit, ale hlavně plavat a na solárko. Nebyl vazba, jako Hrubeš nebo Rejsek - ve srovnání s nimi byl naopak štíhlý a křehký. Ale proto se neměl rád méně, než oni.

V srpnu 1993 oslavil Křížek osmadvacáté narozeniny jen se svou ženou, v průběhu dovolené na Krétě. Znali se pátý rok, a když se Věra před třemi léty z ničeho nic dozvěděla, že má karcinom štítné žlázy, prožili si nejednu krušnou chvíli. V té době ještě nebyli svoji a Věra svému chlapci s polykáním slziček nabídla rozchod. Křížek se druhý den oblékl do svátečního a vydal se za jejími rodiči, kteří bydleli ve spádové obci nedaleko Prahy, aby dojednal termín svatby. Vzali se pár dní před tím, než nastoupila do nemocnice k předoperačnímu vyšetřením. Pak přišla radioterapie, a dlouhé měsíce nejistoty. Oba si přáli mít dítě, ale zatím museli být rádi, jak to dopadlo a lékaři jim radili pro nejbližší čas, s ohledem na možná rizika, na dítě nemyslet.

Křížek byl vyučený zedník a obkladač, od vojny pracoval u Metrostavu a sem tam si přivydělal nějakou fuškou. V devadesátém se rozhodl vyzkoušet štěstí a své představy o podnikání a pořídil si živnostenský list v oboru koupě a prodej zboží. Dařilo se mu se střídavým úspěchem a občasnou několikadenní nepřítomnost v Praze vysvětloval Věře cestami do Švédska a Švýcarska, na které se nechával najímat jako řidič kamionu. Ještě, že si na vojně udělal řidičák “céčko”. Měsíčně vydělal průměrně 7 tisíc. Když k tomu přičetl tři, které vydělala Věra jako učitelka mateřské školy, byli, jako rodina, nad celostátním průměrem.


Tudy vede cesta na věčnost

Pravidelné návštěvy fitnesscentra v Podolí považoval Křížek spíš za součást podnikatelských aktivit, než za zábavu. Později říkal, že kromě Závady neměl přátele, ale jen známé. Že kromě rodičů, manželky a syna neměl nikdy nic, co by za něco stálo. S odstupem času se zdá, že mluvil pravdu.

Ve fitnesscentru “Nero” se znal každý s každým, v kuloárech se točily velké peníze a pravidelní klienti byli součástí jakési pomyslné velké rodiny se vším, co ke každé velké rodině neodmyslitelně patří - přeléváním spřízněnosti, žárlivosti, vzájemné podpory, závisti. Kdo nestačil tempu, udělal nejlépe, když vypadl někam do ústraní. Kdo to včas neudělal, tomu ostatní pomohli ke dnu. A každý si pak ještě kousek urval. Bylo-li z čeho.

Podnik se postupně vybavoval stroji, které byly dříve k vidění jen v amerických filmech; barem, kde se za nekřesťanské ceny prodávaly proteinové nápoje a pod pultem i anabolika. Pomyslné zákony rovnosti, ať už před Bohem, nebo před zákonem, ve velké rodině stálých hostů “Nera” neplatily. Když se objevil Janes Burger nebo Igor Chvalkovský, měli všude přednost - u baru i na posilovacích strojích, na které si ukázali prstem. Když si přivedli hosty a chtěli mít saunu jen pro sebe, nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohl zpochybňovat.

Burger i Chvalkovský měli za zády ochranku a v kožených kufřících s číselnými zámky balíky v korunách i ve valutách. Starý devizový zákon byl v roce devadesát ještě v platnosti a z vekslu ve velkých objemech se stal opravdu zlatý důl. I když tak jednoduché to zase nebylo - ve velkém mohli pracovat jen z minulosti zavedené firmy, které měly k dispozici základní kapitál, slušnou pověst, podplacené policisty. Kdo chtěl v téhle branži v devadesátém začínat, byl už outsider.


Chvalkovskému dělal ochranku Lumír Kettner - sto deseti kilový obr, který měl ve svalech navzpíráno několik plně naložených vlaků. Jako rváč se mu z klientů “Nera” vyrovnal jen Karel Hrubeš. Byl sice o něco nižší váha, ale zato docela slušně ovládal karate a kickbox. A když se chtěl předvádět, nechal si přinést balík střešních tašek Bramac a rozbíjel je kopy a údery jako perník. O smyslu a ceně života moc neuvažoval - překypoval vitalitou, měl rád své tělo a svou sílu, a sex pro něj nebyla součást života, nýbrž životní postoj, který byl obsažen ve všech podobách dominance. Jediný na koho dal a kdo ho uměl v určitých situacích zkrotit byla sebevědomá blondýna, Iveta Nagyová. Seznámili se v šestaosmdesátém v sauně. Chlapi na ní mohli nechat oči, ale ona si je držela od těla. Cvičení brala smrtelně vážně, čímž se lišila od většiny ostatních děvčat, která v té době navštěvovala posilovnu.

Karel Hrubeš, překypující vitalitou, se pohyboval světem jako živelní pohroma - na co si jednou ukázal, to dostal. A tak dostal i Ivetu. A žil s ní, v dobrém i ve zlém, skoro deset let, aniž se vzali. Iveta měla figuru modelky a její vzdálený bratranec, Al Azíz, o ní říkal, že by se se svou náturou skvěle uplatnila v kdekteré mezinárodní teroristické skupině. A Al věděl, o čem mluví - byl po otci Iráčan a na středním východě prožil skoro 10 let.

Iveta měla o svém uplatnění prozatím skromnější představy - sestra Hrubeše, Irena Reinerová, jí zprostředkovala místo servírky v saloncích administrativní budovy Nové scény Národního divadla. Chodili tam herci, režiséři, bývalá i budoucí společenská smetánka a její zahraniční hosté.

“Jednou mně s někým zahneš a zabiju tě!” - řekl jí Hrubeš, když se s ní poprvé miloval. A byla to ta nejláskyplnější věta, jakou od něj kdy nějaká žena slyšela. Iveta se k němu hodila - chtěla milovat a být milována až k hranici, za kterou dál už nic není. Chtěla být milována mužem, který je jako živel. Občas o smrti mluvili. O smrti a o stárnutí.


V roce devadesát bylo Hrubešovi rovných třicet a blízkost Kristových let ho vedla stále častěji k pocitu, že by měl někde zaparkovat. Tím ovšem ani náhodou nemyslel práci frézaře, na kterou měl platný výuční list. Jeho původní kvalifikace by ani nestála za zmínku, kdyby technická představivost a šikovnost neměla v případu “orlických vrahů” určitý význam. Na vojně prodělal para výcvik, což posílilo jeho vrozenou fyzickou dispozici i sebevědomí, lehce pošramocené zadrháváním v řeči. Když se vrátil do civilu, proměnil kondici v nástroj obživy a začal pracovat jako vyhazovač v nočních barech.

V hotelu Kriváň se při té příležitosti seznámil s Marcelem Závadou, který tam dělal recepčního a přilepšoval si šacováním kabátů hostů nočního baru. Závada byl, jak se to někdy stává, nomen omen. Pokud našel klíče a k nim patřící adresu, zavolal kamarádovi, se kterým jezdil tandem, a než skončila noc, mohl si být neopatrný návštěvník baru jist, že přišel o všechny peníze, cennosti a šperky, které nechal doma bez dozoru.

Matka Ládi Rejska zemřela 4 dny po pumovém atentátu

Pak jednou Závadu sebrali, dostal tři roky a po odpykání trestu zakázanou Prahu. Přesídlil někam do severních Čech a Hrubeš o něm znovu slyšel až na začátku března 1990, když ho pozval na kus řeči Adam Horáček. Kdysi dělal závodně pětiboj a prošel i nominací na olympijské hry. Po revoluci si zařídil uměleckou agenturu a prostřednictvím svého bratrance, který před dvaceti léty emigroval do Německa, zařizoval českým a slovenským děvčatům za provizi angažmá tanečnic v barech v polovině Evropy. Asi to slušně vynášelo - po necelém roce si koupil Audi, restauraci nedaleko Dlouhé třídy a denní bar na Vinohradech. Hrubeš ho znal jen od vidění a nebýt doporučení Marcela Závady, poslal ho po prvních větách tam, kam si myslel, že patří.

Horáček vykládal, že dává dohromady partu, která má udělat nějakou vilku na předměstí Berlína - valuty, šperky, zlato - střízlivým odhadem půl milionu marek. Typ neměl chybu - Závada ho údajně dostal od milionářova zetě, který se chtěl tchánovi pomstít za to, že na něm příliš šetřil. Krom pomsty očekával za informace o umístění sejfu a zabezpečovacím zařízení 20% ze zisku. Kdyby typ opravdu seděl, i pak ještě zbývalo 400 tisíc, které si mohli rozdělit ostatní - Závada; specialista na zabezpečovací zařízení Káraný; Křížek; kterého vzali do party pro jeho pověst výtečného řidiče a Hrubeš, který měl mít s Horáčkem na starost ochranu. Osmdesát tisíc marek stálo za úvahu a Hrubeš by do takového podniku šel i za dvacet.


Berlínská anabáze nakonec dopadla jako parodie na akční film. Křížek při vystupování z auta klopýtnul a vyvrknul si kotník. Káraný si zkoušel kuklu jen doma v koupelně, takže nemohl předvídat, že se mu při použití v nižší teplotě začne srážet na brýlích pára z dechu. Byl z toho nervózní, špatně se orientoval v zapojení a místo aby alarm vyřadil, naopak ho spustil. Ze sousední vilky poslali za lupiči dva dobrmany a začínající čeští gangsteři byli nakonec rádi, že se vrátili domů jen s drobnými šrámy.

Hrubeš si z toho sám pro sebe udělal závěr, že prostým odkoukáním z akčních filmů se podobné akce provést nedají. Využil nabídku, kterou mu před časem udělal známý, s kterým se kdysi učil frézařem, a přihlásil se do Útvaru rychlého nasazení Policie ČSFR, známého pod zkratkou URNA. V psychotestech byl suverénní a pokud šlo o kondici a bojová umění, mohl v útvaru dělat spíš instruktora, než frekventanta. Chvilku ho to bavilo, nosit na veřejnosti kšíry s patnáctirannou osmatřicítkou v podpažním pouzdru; a na policejní hlídku, která je stavěla, když se řítili noční Prahou směrem na Nouzov, vytahovat služebák. A nějaký čas to bavilo i Ivetu, když za ní přicházeli známí a škemrali, jestli by jim ten její “urňák” nemohl zařídit vrácení propitého řidičáku, nebo trochu přiskřípnout podnikatele - dlužníka, který si jezdil v Bavoráku a smál se jim staženým okýnkem “baj, baj”.

Hrubešova policejní kariéra ztroskotala po čtyřech měsících na útesech odporu k disciplíně a buzeraci za necelých 10 tisíc Kčs, které si při prohozu dolarů za letenky, koupené ve Varšavě a prodané v Berlíně nebo ve Vídni, uměl vydělat během dvou dnů. Přesto čas strávený na URNĚ nepovažoval za mrtvou investici - zpřesnil si představu o policejní technice, vedení vyšetřování a způsobu myšlení. Navíc, na rozdíl od jiných frekventantů “přijímače”, hodiny výuky o zbraních, střelivu a výbušninách neprospal. K tomu si odnesl dobré kontakty s kluky, kteří u jednotky zůstali. A tak mohl, za příslušných peníz, dál zařizovat vracení propitých řidičáků, zastrašit dlužníka, nebo věřitele - podle toho, kdo platil; získávat jinak těžko dostupné informace, orazítkované prázdné malé technické průkazy, do kterých stačilo dopsat pár údajů.

Kdyby se Hrubeš narodil o pár set kilometrů jižněji, byl by z něj určitě mafián. Rád bral, ale uměl i rozdávat, a když se na něj obrátil někdo ze známých, snažil se vyhovět. Křížek byl taková “plačka” - kdekoho dojímal nemocí své ženy a tím, jak je z toho zničený. Hrubeš to neměl rád, když se žvanilo o citech. Seřval ho a vyrazil ho z klubu - ať si jde za farářem, nebo do Armády spásy. Druhý den se mu postaral o kšeft na autech, která se s dobrými papíry vozila přes slovenskou hranici dál na Východ.

Někteří kluci, kteří u URNY zůstali, podlehli občas pokušení něco si k mizernému žoldu přivydělat a Hrubeš se tak stal příležitostným obchodníkem se semtexem, TNT, policejními pistolemi, střelivem, samopaly vzor 51, granáty F1 a později i protitankovými střelami RPG. K navazování a realizaci tak citlivých kontaktů potřeboval krycí legendu a vhodné prostředí. Proto se nechal zaměstnat jako noční vrátný v kasinu hotelu Jalta na Václavském náměstí. Denně se tam točily hromady peněz.

V jednom byl Hrubeš mezi sobě podobnými vyjímkou - zatímco většina investovala první větší peníze do silného sportovního auta, pokud možno renomované značky, Hrubeš dával přednost taxíku, kterým se nechával denně vozit z Nouzova u Kladna, kde bydlel ve vile Ivetiných rodičů. Auto řídil špatně, nerad a jenom když musel. O vrácení řidičáku, který propil v šestaosmdesátém, se nesnažil ani v době, kdy to zařizoval jiným do týdne.


Končil první porevoluční rok. Česko-Slovensko navštívila M.Tchatcherová, F.Mitterand a americký prezident G.Bush promluvil z neprůstřelné krabice z tvrzeného skla k manifestaci, která se sešla na Václavském náměstí, aby oslavila výročí 17.listopadu. Před vánoci si Lumír Kettner, zlomil nohu a Chvalkovský se na jeho doporučení obrátil na Hrubeše, aby mu na čas dělal ochranu. Jako odměnu dával 2% z obchodované částky, což znamenalo vítané vylepšení osobního účtu. Ale Hrubeš nebyl střádal a Iveta dostala pod stromeček prsten a náramek za 35 tisíc.

Koncem března slavila pětadvacáté narozeniny a v “Nero” klubu se sešli všichni, kdo v téhle společnosti něco znamenali. Pozdě večer se objevil i známý a slavný zpěvák s poslancem Federálního shromáždění, který občas chodil do posilovny a do sauny.

Tu noc, nebo vlastně už ráno, se Hrubešovi nedařilo usnout. Měl intenzívní pocit, že se něco stalo. Že v uplynulých hodinách přejel výhybku na kolej, po které se už nedá vrátit. Útržek rozhovoru s Ludvíkem Křížkem, který v průběhu večera vnímal, nebo možná jenom chtěl vnímat, jako součást normálního opileckého blábolení, získával s odstupem reálný význam. Křížek byl abstinent a Hrubeš si cestou na Nouzov jasně vybavil, že nedopil ani skleničku, kterou mu nalili na přípitek.

Snažil se na tu noc zapomenout a cítil, jak mu něco nabobtnalo v krku, když se ho Chvalkovský o dva dny později začal na Křížka vyptávat. Moc toho o něm opravdu nevěděl. A čím je jeho tchán, a jestli je pravda, že nedávno dostavěl u Rudné vilu, jako hrad, o tom neměl ani nejmenší ponětí. Křížek údajně sháněl pro tchána valuty na koupi Mercedesu. A byl ochoten zaplatit výhodný kurs, pokud by se to povedlo do tří dnů. Za čtyři měsíce, co jezdil s Chvalkovským na obchodní jednání jako ochrana, si ho Hrubeš dokázal získat. Na rozdíl od svého předchůdce, Kettnera, chodil na dohodnuté schůzky vždycky včas, nikdy se neopil a nikdy neztropil zbytečnou výtržnost a nezurážel zákazníka. Chvalkovský šel ve své důvěře tak daleko, že dával Hrubešovi do úschovy celou obchodovanou hotovost, jakmile nasedli do auta. Projednal podmínky a Hrubeš transakci provedl.

V pátek, 5.dubna, mu takhle svěřil balík italských lir - v přepočtu na koruny zhruba 800 tisíc. Hrubešovi se příliš nelíbilo, že to udělal na baru, Kettnerovi rovnou pod nosem. O nic sice nešlo, protože Kettnerovi se zlomenina nehojila, nohu měl pořád ještě v sádře a Chvalkovský by si maroda s holí jako ochranku stejně nevzal, ale Hrubeš ho nechtěl zbytečně dráždit. Jak přestal cvičit, nehezky nakynul a navíc z přemíry pití opuchl. Když odcházeli z baru, popřál jim šťastnou cestu.

Poslední cesta Igora Chvalkovského

Chvalkovský měl s Křížkem domluveno, že bude s tchánem čekat v Rudné na náměstí. V pět odpoledne se už smrákalo a navíc začalo pršet. Křížek byl promoklý a třásl se zimou. Omluvil se, že ze směny valut nic nebude, protože se tchán zdržel na obchodní cestě v Německu, odkud se vrátí až po neděli. Chvalkovský měl zlost, že takhle zbytečně ztratil páteční odpoledne a Hrubeš Křížkovi vyhrožoval, že mu vyúčtuje náklady cesty i s ostrahou, protože nedal včas zprávu. Ale dělat se s tím už stejně nic nedalo a promoklý a zmrzlý Křížek dojímal tak dlouho, až Chvalkovského přemluvil, aby ho svezli do Prahy.

Hrubeš byl cestou nezvykle zamlklý, co chvíli se otáčel dozadu na Křížka, jakoby mu chtěl něco říct a pak to zase spolkl. Když padl výstřel, mohlo se chvilku zdát, že praskla přední pneumatika - vůz se dostal do nezvladatelného smyku. Chvalkovský sebou trhl napřed dozadu, do opěrky a pak se zhroutil na volant. Křížek se duchapřítomně naklonil přes nehybné tělo a snažil se smyk vyrovnat. Křičel na Hrubeše, aby sundal nohu Chvalkovského s plynu a zatáhl ruční brzdu. Jenom o vlas se vyhnuli kolizi s protijedoucím náklaďákem a zastavili se až v keřích, ve zvlněném terénním náběhu železničního náspu.

Oba věděli, co se stane, ale když se to stalo, ukázalo se, že na to ve skutečnosti ani jeden z nich nebyl připravený. Křičeli na sebe a neposlouchali se. Křížek vyčetl Hrubešovi, že nenechal zastavit, jak byli domluveni. Ten zase, že mu dával zřetelný signál, aby nic nedělal, protože Kettner ho viděl s Chvalkovským odcházet z baru. Ta hádka byla úplně hloupá a zbytečná, ale oni se ve skutečnosti překřikovali jen proto, aby získali čas. A aby se vyrovnali s tím, že překročili pomyslný práh.

Afekt vyprchával. Déšť v proudech bubnoval na střechu a omýval skla, která se zevnitř mžila sraženým dechem. Chvalkovský byl bezpečně a nepochybně mrtvý. Chtěli ho odnést do kufru, ale než ho přemístili na sedadlo spolujezdce, byli promoklí na kůži a celí od bláta. U krajnice zastavilo auto a starší muž, který si myslel, že měli nehodu, vystoupil a volal na ně, jestli jim nemůže pomoct. Už nikdy se nedozví, že ho v té chvíli minula smrt jen o dva, nebo tři kroky. Když odjel, Křížek si sedl za volant a Hrubeš vytlačil vůz z bláta na silnici. O vraždě Chvalkovského se dohadovali několikrát - jejich představivost byla ale tak nepochopitelně malá, že teprve nyní, když bylo po všem, začali uvažovat, jak se zbaví těla.

Křížek byl fantasta. Chtěl Chvalkovského zabetonovat do dřevěných necek na půdě domku svého tchána a po ztvrdnutí to všechno vyvézt někam do řeky. Vůbec ho nenapadlo, že by pak asi museli rozebrat střechu a zvednou necky jeřábem. Nesmysl byla i řeka, chtělo to větší hloubku. Hrubeš si vzpomněl na URNU a skoky na laně ze Žďákovského mostu - instruktor říkal, že se nemají čeho bát, protože po padesáti metrech, které je dělí od hladiny, mají k dobru ještě dobrých šedesát metrů vody. Chtělo to najít kus traverzy a vázací drát. Hrubeš věděl o opuštěné divoké skládce, kousek od silnice, kde vídal i nějaký stavební materiál.

Jezdit s mrtvolou na sedadle cizího Favoritu nebylo úplně bez rizika. A začínající vrazi byli v takovém stresu, že možná rizika ještě přeceňovali. Křížek v té době vozil půjčenou Avií nějaké zboží pro jednoho překupníka. Měl ji zaparkovanou před domem - deset, možná patnáct kilometrů od místa skládky.

Hrubeš narychlo zaházel tělo Chvalkovského vyvezenými větvemi a jutovými pytli. Na hledání nějaké traverzy, nebo kusu betonového překladu, který by se dal přivázat k tělu, měl jen chabě svítící baterku. V dešti klopýtal o suť, kusy rozlámaného nábytku, plechovky od barev a všemožné haraburdí, kterého se lidé občas potřebují zbavit. Když se objevil Křížek s Avií, měl už Hrubeš u okraje skládky kus betonového překladu, který chtěl použít jako zátěž, ostnatý drát a balík drátěného pletiva. Klepal se jako sulc, a nejen zimou. Jak prolézal skládku, ztratil orientaci a nemohl najít místo, kde schoval mrtvolu. Křížek podlehl panice - dostal strach, že se Chvalkovský probral a utekl. Ale nakonec ho našli. Zavinování těla do drátěného pletiva trvalo nekonečně dlouho.


Silueta mostního oblouku se odrážela od jasnícího se nebe. Křížek zacouval k zábradlí. Balík se převalil přes okraj a padal několik vteřin, než se nad hladinou objevil bělavý snop vodní tříště.

Na Smíchově, kde ho Křížek po návratu do Prahy vyklopil, znal Hrubeš jenom jednoho člověka, u kterého se mohl dát alespoň trochu do pořádku - Petra Vychodila. Dělával vrchního v jedné vinárně na Malé Straně a tam se spřátelili při vekslu valut. Po revoluci zkoušel provozovat nějaký bar, ale moc se mu nevedlo. Navíc ho podvedl společník a pak se ztratil. V činžovní vile, kde bydlel, byl ve sklepě kotel ústředního topení a Hrubeš potřeboval spálit šaty, které mu zbyly po Chvalkovském. Vychodil nebyl včerejší - sebral 100 marek, které mu Hrubeš dal a hned se zajímal, po kom ty šaty zůstaly. Teprve ve sprše Hrubeš zjistil, že je po rukách samý škrábanec, jak tělo balili do rezavé drátěnky.


Nejpozději v pondělí se ve fitnesscentru “Nero” začalo povídat, že se Chvalkovský někam vypařil. Hned ráno se po něm sháněla jeho holka - byli domluveni, že si na víkend zajedou do Vídně. Odpoledne se objevil chlápek, který vykládal, že je jeho společník a podle toho, jak se potil a jak byl nervózní, musel pro něj být Chvalkovský nadmíru důležitá investice.

Kettner měl v gypsu nohu, ne mozek - Hrubeš cítil, jak se mu hrne krev do hlavy, když na něj začal významně pomrkávat a poptávat se po tom balíku lir, který mu před ním Chvalkovský svěřil na baru. Když se po cvičení napili, napůl žertem pravidelně říkal, že ho Hrubeš určitě “krouhnul”.

Křížek si vzal na starost likvidaci auta Chvalkovského a slíbil, že ho odveze do Německa a nechá na nějakém parkovišti bez poznávacích značek. Když se několik dní neozval, Hrubeš ztratil nervy a zajel za ním k rodičům jeho ženy. Favorit stál u protějšího chodníku, jak ve výkladní skříni, a Křížek se Hrubešovi jen smál a radil mu, aby si léčil nervy.

Hrubeš měl strach, že by Chvalkovský mohl být veden už jako pohřešovaný a s ním i jeho auto. Proto požádal o jištění převozu přes hranice důstojníka URNY, Smolu, který byl jedním z jeho partnerů v obchodu se zbraněmi, výbušninami a střelivem. Vymyslel si k tomu nějakou legendu o záruce za nesplacený dluh, ale Smolu zajímala víc výše odměny. Když na náměstí ve Weidenu sundávali už za soumraku s auta poznávací značky, policista projevil lítost nad autorádiem, které určitě někdo ukradne a pro jistotu si ho nakonec odvezl sám.


Hrubešovy obavy byly přehrané - policii ztracený vekslák vůbec nechyběl a pátrání zůstalo na Chvalkovského otci. Ve Vršovicích měl prosperující masážní salon, o kterém se vykládalo i ledacos jiného. Každopádně byl dost bohatý na to, aby si mohl najmout soukromého detektiva a dva prvotřídní senzibily. To byla taková móda - senzibily si najal i ministr vnitra, Richard Sachr, aby pomohli s vyšetřováním výbuchu na Staroměstském náměstí. Ti, které si najal starý Chvalkovský, mu asi chtěli udělat radost a tak mu vykládali, jak vidí synátora válet se u bazénu na Filipínách. A nebylo to tak úplně absurdní, protože spocený společník nepostrádal ani tak Igora, jako jeden a půl milionu, co mu dlužil. Ta verze byla i v policejních protokolech označena jako velmi pravděpodobná.


Křížek vybředl z dluhů a konečně mohl dopřát své ženě, která se zotavovala z operace a radioterapie, trochu parády a rozptýlení. Zároveň koupil Forda - Fiestu a s novým autem dělal Hrubešovi něco jako lepšího taxikáře. Byl lépe placen, lecos zařídil sám a Hrubeš si pro něj nemusel vymýšlet žádné pohádky - krev Chvalkovského je spojila pevněji a bezpečněji, než příbuzenské pouto, či sebekrásnější přátelství. Křížek se čas od času ptal, kdy zas budou hrát: “Jeden dědek pro tebe, jeden dědek pro mě...”, a připomínal mu tak svítání, při kterém se cestou od Žďákovského mostu dělili o 800 tisíc v italských lirách.

Tou dobou se ve fitnesscentru začal objevovat Láďa Rejsek. Vyrůstal v Rudné a s Hrubešem se znali od dětství. Rejskova máma byla neklidná duše, měla dva syny, každého s jiným manželem, a když se počtvrté rozvedla, zařekla se, že už to do smrti neudělá. Začala žít na hromádce se starším chlapíkem, který měl domek v Mnichovicích, slušné příjmy a bytostný odpor k dětem. Včelová, jak se v té době Rejskova máma jmenovala, to vyřešila bez zbytečného sentimentu - byt v Rudné nechala vzdálené sestřenici, která žila, po ztroskotaném manželství, v ženských domovech na Smíchově a za byt, kam si mohla přivést nového partnera, byla ochotná přijmout podmínku, že u ní děti Včelové budou bydlet.

Hrubeš byl pro Rejska nejen kamarád, ale do značné míry i vzor. Neviděli se pěknou řádku let, od doby, co šel Hrubeš na vojnu - pocit respektu a obdivu však v Rejskovi přetrval. Chtěl na sobě dělat a mít figuru, jako Hrubeš. Chtěl se od něj naučit karate. A co se od něj chtěl naučit možná ještě víc, bylo, jak nic nedělat a mít dost peněz.

Hrubeš jich ale ve skutečnosti nikdy neměl dost - proteiny a anabolika a preparáty na ochranu jater proti poškození stály měsíčně hezkých pár tisícovek. A zlatý řetěz a prsteny a soupravy Adidas také nepatřily k levným investicím. Oslava narozenin Ivety přišla na sto dvacet tisíc. Ale i ve dnech, kdy se nic neslavilo, stačilo, že se v baru sešla dobrá parta a za noc padlo několik lamp dvanáctileté whisky. A prakticky denně taxík na Nouzov a zpátky; a další kilometry po Praze. Život se proměnil v bludný kruh získávání a utrácení peněz.

V té době Hrubeš rozjížděl se Smolou větší obchod a potřeboval partnery, na jejichž mlčenlivost by se mohl spolehnout. Bratranec Ivetty, Al Azíz, sehnal někde v cizině odbyt pro samopaly. Jejich cena by ovšem šla podstatně nahoru, kdyby je prodávali s tlumiči. Ty se ovšem musely napřed vyrobit a odzkoušet. Hrubeš se rozpomněl na svůj výuční list a konstrukci navrhl se Smolou podle rozebraného tlumiče, jaký se používal na pistolích. Rejsek, který pracoval v Motorletu, vyrobil podle nákresu první kusy. Ke zkouškám přičinlivě nabídl sklep domu v Rudné, kde bydlel s manželkou a dcerou. Dům stál uprostřed zahrady, byl někdy ze začátku století, kdy se stavělo ještě z kamene, a rozlehlé zaklenuté sklepní prostory dávaly šanci, že zvuk střelby spolehlivě utlumí. Rejsek byl navíc šikovný kutil a ve sklepě měl solidně zařízenou dílnu. Samopal s tlumičem upínali do svěráku, od spouště natáhli provázek do sousední místnosti, aby je oplechované dveře chránily pro případ, že se tlumič roztrhne. Stříleli do hromady uhlí, z které se v zimě zásoboval kotel ústředního topení. Zkoušky ukázaly, že obavy nebyly zcela neopodstatněné - při střelbě dávkami se trhala přední část tlumiče a konstrukce se musela opravit.

Rejsek se dozvěděl, že Hrubeš prodává jeden tlumič za čtyři tisíce a jemu dává za výrobu jen pět set. Když si ale nesměle postěžoval, Hrubeš mu řekl, že má deset jiných výrobců, kteří mu za tu cenu utrhnou ruce, a jestli ty trubky, které vytočí na soustruhu za hodinu, dokáže prodat dráž, tak ať to udělá. Rejsek byl prostě smolař - měl bohatou mámu, bohatého kamaráda, ale sám si musel každou korunu vydělat prací. Máma si zřídila v domku v Mnichovicích sadomasochistický salon - chodila ověšená zlatem, v létě se měsíc povalovala u moře na Krétě, ale půjčit synovi dvacet tisíc na podnikání nechtěla. Když Křížek poprvé žertem okomentoval Rejskovy věčné nářky tím, že si bude muset počkat až salon po mámě zdědí, netušil, do jak úrodné půdy tu myšlenku zasel.


Koncem září se Rejsek začal jen tak, jakoby mimochodem, vyptávat, jestli se to dá nějak zařídit, když se člověk chce někoho zbavit. O mámě vykládal, že je psychopatka; že má v sadomasochistickém klubu v Mnichovicích pár chlápků, kteří jí nosí peníze, nakupují, perou, uklízí a ona je uvazuje řetězy k železným okům, zabetonovaným do zdi a mlátí je karabáčem.

Hrubešovi a Křížkovi byly nějaké sexuální úchylky tak akorát k smíchu a do toho, co Rejsek naznačoval se ani jednomu moc nechtělo. I když za to nabízel třetinu svého podílu na dědictví. Oba si mysleli, že ten venkovský kluk, kterému nebylo shůry dáno a život ho od malička jen otloukal, je v podstatě měkota, a kdyby došlo na věc a ukázali mu mámu v márnici, že by se složil.

Hrubeš pro něj měl slabost - snad, že se znali od dětství - a když zas jednou Rejsek u vína vykládal, jaká je máma zrůda a co by si zasloužila, řekl mu, že by byl, jako dědic, první podezřelý, kdyby ji někdo zabil. Rejsek si to nemyslel, protože máma měla schované dojemné dopisy, které jí psal z vojny. Když měla kulaté narozeniny, tak z nich předčítala, až jí slzy rozpustily líčidlo. Podezření by padlo spíš na jeho nevlastního bratra, o kterém se vědělo, že se s matkou nesnášel a na rozdíl od Rejska, který měl rejstřík, jak padlý sníh, jeho bratr vyšel z basy v devadesátém, na amnestii. Seděl osm měsíců za ublížení na zdraví, když jen tak z hecu sejmul nějakého chlapíka v tramvaji.


Nad lečím Hrubeš dokázal mávnout rukou, ale jedno neodpouštěl - když ho někdo donutil ukázat slabost. V saloncích Nové scény Národního divadla pracoval jako vrchní kosovský Albánec, Leoreto Fantuzzi. Byl to vejtaha a Hrubešovi se protivil, jako všichni Jugoslávci, kteří si hráli na Italy, už dávno sjezdili celý svět a moře jim bylo po kolena. Že si dovoloval na jeho sestru, a snad se s ní párkrát i vyspal, bylo Hrubešovi celkem jedno. Horší bylo, když si na něj začala stěžovat Iveta. Fantuzzi byl grázl - řekl Hrubešovi, že se mu Iveta sama kolikrát nabízela, ale že není jeho typ, a že si na něj stěžuje, aby se mu pomstila za to, že ji přistihl, když mu kradla peníze. Hrubeš se snažil tu scénu zahrát do autu. Ne, že by se Fantuzziho bál - ze zkušenosti ale věděl, že se za každým Albáncem z Kosova táhne celá komunita, a že se neperou na pěsti, ale vezmou člověka rovnou krumpáčem do hlavy ze zálohy.

Fantuzzi si patrně neuvědomoval, jak hluboce se ho dotkl. Nejspíš o jeho pocitech neuvažoval a epizodu vnímal, jako žert. U Hrubeše občas vídal pistoli - napřed v době, kdy sloužil u URNY a později, když si zašel s nějakým zákazníkem do salonků Nové scény a ukazoval mu vzorky nabízeného zboží. Už dobře půl roku na Hrubeše naléhal, aby mu nějakou pistoli prodal.

Křížek se od nezdařené akce v Berlíně kamarádil se Závadou, jezdil za ním do Jablonce a dělal s ním nějaké kšefty. Což o to, kšefty s ním dělal i Hrubeš - ale na rozdíl od Křížka mu o tom, jak uklidili Chvalkovském neřekl ani slovo. Závada se tvářil tajemně, jak bylo jeho zvykem, a neprozradil, co přesně ví - jen udiveně kroutil hlavou, do čeho, že se to Hrubeš nechal zaplést. A pak se ptal, jestli už dostal dárek, který mu poslal pro příště.

Dárek “pro příště” byl pytel louhu, který už Křížek s Rejskem podle návodu přičinlivě vyzkoušeli na kočce. Po třech dnech z ní nezbylo v roztoku víc, než zoubky a chlupy. Recept Závady na rozpouštění ve vaně, vylepšil Rejsek nápadem, že by se tělo mohlo s louhem zavřít, jako konzerva, do kovového sudu, v jakých se přepravují oleje, nafta nebo ředidla. Víko sudu by odřízl pod lemem pilkou na železo a po naplnění by ho přivařil elektrikou.

Hrubeš tomu moc nevěřil, že by se tělo dospělého člověka do takového sudu vešlo. Ale když mu ve sklepě Rejskova domu připravený sud ukázali, než by to na sobě vyzkoušel, radši uznal porážku a zaplatil sázku. Byl pověrčivý. A navíc nechtěl své přičinlivé kamarády zbytečně pokoušet. Věděli, že kupuje byt na sídlišti v Řepích, a že na něj musí mít peníze.


V prvních dnech roku 1992 se Hrubeš zastavil za Ivetou v práci a jen tak mimochodem řekl Fantuzzimu, že by tři nebo čtyři pistole mohly být k mání - pokud má ovšem ještě zájem. Mělo jít o pistole z policejní výzbroje; a 15 tisíc za kus nebyla sice žádná láce, ale ani přemrštěná cena.

Ve středu, 8.ledna vzkázal Fantuzzi, že má peníze pohromadě. Hrubeš si s ním dal schůzku na druhý den odpoledne u benzinové pumpy v Motole. Chtěl mít jistotu, že Fantuzzi pojede sám.

Když přijížděli k vratům, která vedla na dvůr Rejskova domu, bylo už skoro tma. Okna bytu ve zvýšeném přízemí byla temná, ale v prvním patře a v suterénu se svítilo. Fantuzzi zahlédl Křížka, který si procvičoval břišní svaly na žebřinách.

Na schodech do sklepa, jakoby Fantuzzimu dýchla na krk nějaká předtucha - zůstal stát a Hrubeše nechal sejít až ke dveřím. Chvíli se mu díval do očí a hledal v nich něco, co by ten nepříjemný pocit potvrdilo nebo vyvrátilo. Ale byla to jen prchavá intuice z rodu těch, které zvířatům ježí srst dlouhé hodiny před příchodem zemětřesení, či před výbuchem sopky. Mlčky vytáhl z kapsy vystřelovací nůž - myslel to patrně jako zastrašující demonstraci, pro každý případ.

Rejsek pověsil činku do úchytů a zvedl se s žíněnky. Hrubeš ho Fantuzzimu představil jako člověka, který pro něj má očekávané zboží. Rejsek přinesl kožený kufřík a položil ho na stůl. Když otevíral zámek, zřetelně se mu třásly prsty. Uvnitř byly skutečně tři policejní pistole, zářící novotou.

Fantuzzi jen natáhl ruku. Dotknout se chladného kovu některé z nich už nestačil. Výstřel do týla ze vzdálenosti několika centimetrů ho zalomil, jak přeražený stromek. Padl na záda a zůstal ležet. Do stísněného ticha se rozléhalo slabé sténání a chrčení. Rejsek byl takhle blízko smrti poprvé - po skráních se mu spustily husté stružky potu; nepřekonatelné vlny třesu se zmocňovaly jeho těla. Nic z toho nedokázal ovládnout.

Křížek foukl přes hlaveň pistolky ráže šest pětatřicet, které mazlivě říkal “čudla”, vyskočil do výšky a ve vzduchu zahrabal nohama, jako čertík Bertík. “To jsem ale čtverák!” - vyslovil větu, která nesmazatelně uvízla v paměti obou svědků a později, jejich prostřednictvím, v myslích policistů, vyšetřovatelky, obhájců, soudců i novinářů. Hrubeš dal ten večer Křížkovi přezdívku “pacient”, která se ujala se stejnou odolností, jako jeho výrok.

Rejsek se rozběhl ke dveřím, jakoby se před tím, co se stalo, dalo někam utéct. Nevnímal, co mu Hrubeš říká - zmítal se v jeho sevření a přestal, až když ho Hrubeš tvrdě uhodil na solar. Pak s Křížkem odtáhli Fantuzziho tělo do sousedního sklípku. Třeskly dva další výstřely - Rejsek sebou pokaždé trhnul, jakoby kulky procházely jeho tělem. Pak otupěl a zbytek noci prožil jako v horečnatém snu. Fantuzziho šaty spálil v kotli ústředního topení. Nahé tělo zaklopili do připraveného sudu - šlo to až nečekaně snadno. Křížek přinesl pytel s louhem a část ho do sudu nasypali. Zaklopili víko, které drželo na několika centimetrech neodříznutého plechu. Trochu pružil a Hrubeš si na něj musel stoupnout, aby ho Rejsek mohl přibodovat svářečkou. Pak si sud naklopil a průzorem kukly viděl jen prskající elektrický oblouk a housenku vroucího kovu, který za sebou zanechávala elektroda.

Křížek zacouval s Avií do dvora až ke sklepnímu oknu, které bylo jediným zdrojem světla v domě, ponořeném do tmy a mátožného spánku. Sud převezli sklepy ke sklápěcímu oknu na kolečku. Fantuzzi byl dost těžký a Rejsek s Hrubešem měli co dělat, aby ho po šikmě, kterou se do sklepa zahrnovalo uhlí, vytlačili na dvorek. Museli si na to vzít pracovní rukavice, protože louh začal reagovat s krví a tkáňovými tekutinami a plech se rozžhavil.

Když měli sud na korbě, Křížek odšrouboval zátku ve víku, zastrčil dovnitř zahradní hadici a zavolal na Rejska, aby ve sklepě spustil čerpadlo.


Cestou na Orlickou přehradu došlo v kabině Avie k hádce kvůli zlatému přívěsku a stvrzence ze zlatnictví na opravu dvou prstenů - Hrubeš chtěl z bezpečnostních důvodů všechno, co patřilo Fantuzzimu, zlikvidovat, zatímco Křížek si chtěl přívěsek nechat a prsteny vyzvednout. Hádku ukončilo zjištění, že se za nimi táhne oblak bělavého kouře, vycházející zpod plachty.

Nějaké auto je předjíždělo a dávalo jim znamení, že na korbě patrně něco hoří. Křížek sjel ke krajnici a chvíli počkal, než auto zmizelo za jasnícím se obzorem. Naštěstí byl na silnici jen velmi slabý provoz, takže se i složitý manévr nacouvání k zábradlí mostu a svržení žhavého sudu do přehrady obešel beze svědků.


Rejsek nebyl žádný Hamlet - pár hodin stačilo, aby se otřepal, a když mu Hrubeš vrazil pár tisícovek, viděl to, co se stalo, úplně jinýma očima. Hned po návratu bylo třeba zlikvidovat ještě Fantuzziho auto - Hrubeš se nebál ani tak policie, jako albánsko-jugoslávské mafie, o které předpokládal, že se záhy začne po Fantuzzim shánět. Auto odvezli do Německa a bez poznávacích značek ho nechali stát na okraji města.


Jak se ukázalo o týden později, Hrubešovy obavy nebyly vůbec liché. Albánci si je vyčíhali v Mikulanské ulici, zatáhli je do průjezdu, Ivetě dali na krk břitvu a Hrubeše ujistili, že ji podříznou, jestli má na zmizení Fantuzziho nějakou zásluhu. Iveta samozřejmě tušila, že na jejich podezření něco bude, ale zeptat se neodvážila. Život s bossem podsvětí, typu Hrubeše, měl i stinné stránky - ověsil Ivetu zlatem, koupit si mohla, na co si vzpomněla, zároveň ale musela mlčky snášet jeho nálady a rozmary. Někdy byl nevyzpytatelný. Když se vzepřela, pro hrubost nešel daleko. “Jsi blázen. Jednou ji zabiješ!” - řekl mu Al Azíz, když se stal náhodným svědkem hádky, kterou Iveta odnesla rozsáhlou podlitinou na paži a výstavním monoklem.


K Hrubešovým oblíbeným podnikům patřil non-stop bar ve Slovanském domě. Scházela se tam spousta různých existencí, propojených neuvěřitelnou spletí vztahů a zájmů. K pozoruhodným figurkám patřil rozhodně Vlastík Lorka - kdysi prý pracoval u StB, snad na ostraze letišť. Chtěli ho vyhodit a on se pokusil o sebevraždu. Léčil se nějaký čas na psychiatrii a služební poměr ukončil dohodou. V dvaadevadesátém, kdy se začal vyskytovat v non-stop baru ve Slováči, by ho asi nikdo z jeho bývalých kolegů a nadřízených nepoznal. Nechal si narůst vlasy až na ramena a vousy, jako starozákonní prorok. Žil v komunitě smíchovských cikánů a jeho milou byla Edita Fialová, která měla na starost záchodky v metru u smíchovského nádraží.

Lorka chodil po Slováči od jednoho k druhému a ukazoval fotky dvou pečetí ve zlatých pouzdrech ze 16.století. Šlo o horké zboží z nějakého muzea, které mělo mít podle Lorky cenu dvě stě tisíc marek. Hrubeš mu slíbil, že se poptá, ať je pro něj čtrnáct dní blokuje. Myslel patrně na Závadu, který měl dohled nad severočeskou překupnickou sítí, ale nečekaná návštěva ve fitnesscentru ho vyvedla z míry, takže na pečetě na čas zapomněl. V Neru se objevili policisté z kriminálky a vyptávali se na Chvalkovského - s kým se přátelil, s kým obchodoval; běžné informace.

Jeho auto se našlo v Tischenreutu, u majitele bordelu. V Německu bylo, v rámci právní pomoci, podrobeno expertizám, při nichž se na sedadlech prokázaly stopy krve. Výslechy bylo postupně zjištěno, že prodej zprostředkoval známý podvodník Burger, který se pohyboval zejména v severních Čechách, kde nakupoval vzácné hudební nástroje. U Burgera ale stopa končila - mladíka, který mu auto nabídl k prodeji, si už nedokázal vybavit. Křížka ta ztráta paměti stála padesát tisíc a vážné varování. Burger byl solidní obchodník a solidnost vyznával i v obchodech s kradenými auty - potahy se zbytky krve po mrtvém pokládal za neodpustitelný podraz.


Poměry ve fitnesscentru, rozbouřené vyšetřováním, se záhy uklidnily. Policie si s objasňováním možné smrti Chvalkovského nedělala vrásky - skvrny na sedadlech vozu, nalezeného v Německu, nedokazovaly, že je opravdu mrtvý. A členové rodiny klubu Nera řekli policii jen to, co se nedalo zapřít.

Pro Hrubeše to byla povzbuzující zkušenost. I když měl občas pocit, že by na to měl jít nějak jinak; že mu něco nepozorovaně utíká mezi prsty. Ten pocit získal neobyčejně jasný obrys, když mu Al Azíz nabídl, aby s ním dělal ochranu podnikateli, který chtěl o víkendu uzavřít v Karlových Varech obchod s nějakými Rusy. Ten podnikatel se jmenoval Pavel Šnábl, a protože Čechy jsou maličký rybník, před necelými patnácti léty se s Hrubešem učil frézařem v Motorletu.

Vzpomněl si. I když mu to chvilku trvalo. Víc, než profesionální úsměv a stisk ruky, z té vzpomínky stejně nebylo. Ochranku na akci najal a řídil osobní bodygard, který se Šnáblem jezdil v Mercedesu, zářícím novotou. Šnábl měl údajně nějaké podniky, prameny známé minerální vody a snad i banku. To všechno byly ale jen řeči personálu z druhé ruky. I když ubytování celé suity v prvotřídním hotelu, návštěva kasina, luxusní salonek pro obchodní jednání, golf s partnery a velmi solidní honorář za ochranu - to všechno muselo stát balík.

Hrubeš se rozpomenul na to, jak mu jednou Petr Vychodil nabízel, aby spolu začali podnikat. Tehdy mu to připadlo, jako fantasmagorie. Víkendový výlet se Šnáblem způsobil, že svůj kategorický názor přehodnotil.


Vychodil byl z jeho souhlasu celý bez sebe - na partnery působil seriozním dojmem, ale spíš jen jako nějaký účetní. Přežívala v něm psychologie pingla. To, co mu chybělo k obrazu úspěšného člověka, který vyvolává důvěru, bylo Hrubešovo sebevědomí. Pokud šlo o zařizování úředních záležitostí, byl Vychodil naopak nepřekonatelný. Firma SIRIUS s.r.o. byla zapsána v Obchodním rejstříku do 14 dnů po založení - Hrubeš byl ředitel a Vychodil se spokojil s funkcí jednatele. Firma měla postavit luxusní bordel pro cizince v Praze, motel obdobného určení v rekonstruovaném zámečku v jižních Čechách a nějakou benzínovou pumpu.

Vychodil sehnal lidi, připravil projekty a předběžně konzultoval s bankou o úvěrech - všude uměl neomylně najít člověka, který byl ochoten za přiměřený úplatek zařídit i nemožné. Banka byla k úvěru vstřícná, za dvacet milionů však požadovala alespoň nějaké ručení. Když mu Vychodil vysvětlil o co jde, Hrubeš se rozpomněl na svou rodinu - obě sestry, Irena i Eva, měly rodinné domky. Přesněji řečeno, měly rodinné domky se svými manžely.


Vychodil si vzal na starost Irenu, kterou už léta znal - byli konec konců z jedné branže. Po zániku salonků v budově Nové scény Národního divadla, si Irena našla místo v Craull Evropa na Národní třídě. Vychodil ji tam začal navštěvovat, občas ji vozil domů a občas s ní i spal. Irena neměla moc šťastné manželství. Její muž byl o víc, než patnáct let starší a matka ji přiměla, aby si ho vzala, když přišla do jiného stavu. Jaroslav Reiner byl jednoduchý člověk, dělník, asfaltér - do společnosti žádná perla, ale zato dříč, který v podstatě z ničeho, kromě mozolů, postavil v Rudné domek, který mohl mít v dvaadevadesátém cenu tři miliony. Pěkný pozemek, bazén, který si Irena tak přála.


Hrubeš svůj podnik, kterému podle vizitek dělal generálního ředitele, nebral tak úplně vážně a své návštěvy fitnesscentra a péči o své svaly a kondici kvůli němu nijak neomezoval. Na naléhání Rejska, který neměl Hrubešovu pověst ani styky a práce ochranky se mu proto sháněla jen s obtížemi, se znovu začali zabývat možností jak se dostat k dědictví po jeho matce. Vylákat ji k synovi do sklepa, jako Fantuzziho, dost dobře nešlo. Křížek si cvičně obhlížel situaci sado-masochistického podniku v Mnichovicích, ale moc se mu do toho nechtělo. Včelová měla některého ze svých “otroků” pořád za zády a domek, ve kterém provozovala svůj pověstný salon, byl řadový, téměř uprostřed frekventované ulice.

Patrně nikdy se už nezjistí, jestli s nápadem použít nálož přišel Hrubeš, který se Semtexem a TNT obchodoval, nebo Rejsek, u kterého si zbraně a výbušniny, do doby, než je odprodal, schovával v kufrech, ve sklepě pod uhlím. Ozdobnou dřevěnou kazetu, o které si myslel, že by se matce mohla líbit, vybral však nade vší pochybnost mámě sám Rejsek v obchodním domě Máj. A když se dárek chystal, přihodil pár ocelových matek a šroubů - bál se, že by matka mohla přežít a on by se o ni nakonec ještě musel starat.

Jak o sobě Hrubeš sám říkal, na hodinách výuky v přijímači URNY opravdu nespal - zapojil roznětku s baterií i spínač; a pak ještě opakovaně vyzkoušel, že kazeta nebude explodovat nárazem při manipulaci na poště. Křížek ji podal až napodruhé, protože se mu při prvním pokusu zdálo, že si ho nějaké děvče u přepážky všimlo a později by ho mohlo identifikovat.


V pátek, 7.února 1992, Včelová v přítomnosti jednoho ze svých otroků, zdobenou kazetu se 400g semtexu otevřela. Výbuch demoloval pokoj a Včelové způsobil velice těžká poranění hlavy.

Když se Rejsek od policistů, kteří ho přišli vyslechnout, dozvěděl, že matka výbuch přežila, propadl těžké depresi. K večeru sehnal ve fitnesscentru Hrubeše a naléhal na něj, aby zajel do nemocnice a matku zabil. Logickou námitku, že ji v nemocnici určitě hlídá policie, jakoby nevnímal - rozjel se hledat Křížka, o němž si myslel, že by mu za příslib peněz z dědictví pomohl. Ale sehnal ho teprve v sobotu odpoledne a to už byl schopen uvažovat trochu střízlivěji.


Výbuch, podle sdělení policie, vyrazil okna i s rámy a dům bylo třeba zajistit proti rabování. Na Rejskovo přání mu jeli pomoct i jeho kamarádi - Křížek později tvrdil, že ho přizvali jako odborníka na stavební práce, aby posoudil rozsah škod. Ve skutečnosti byli všichni zvědaví na následky výbuchu, který připravovali poprvé a zkušenosti se jim příště mohly hodit. V Mnichovicích se Rejsek setkal se svým nevlastním bratrem, kterého rovněž vyrozuměla policie. V prádelníku objevili příruční pokladnu a ani jeden nebyl ochoten souhlasit s tím, že by si ji ten druhý vzal do úschovy. Klíčky se jim najít nepodařilo a tak si vzali pokladnu na dvůr a otevírali ji sekerou a krumpáčem. Dvacet tisíc si rozdělili na místě. Pak licitovali o televizi, rádio, staré pendlovky...

Policie si z domu odvezla rozsáhlou kartotéku - Včelová si vedla o klientech svého salonu podrobné záznamy. Kromě “domácí zabijačky”, která obvykle bývá první vyšetřovací verzí, bylo nasnadě, že toho, kdo jí poslal balíček k narozeninám, najdou nejspíš v seznamech.

Včelová po pěti dnech na následky zranění zemřela.


Vychodil úřadoval v té době často v podniku Craull Evropa, kde se scházel s lidmi, kteří pro firmu zařizovali privatizační a rekonstrukční projekty. Když přišla řeč na Rejskovu mámu, jakoby žertem, jenom na zkoušku, poznamenal před Irenou, jestli už si nějaký podobný dárek vyhlédla pro svého muže. Reagovala až nečekaně vstřícně - řekla, že by “toho tupce” s chutí otrávila houbama. Jak to s jejich manželstvím ve skutečnosti je, bylo konečně oběma delší čas jasné. Reiner se ale rozvést nechtěl, kvůli synovi. A pak - ani jeden z nich neměl na to, aby druhého vyplatil z podílu na domku. Že by ho Reiner Ireně nechal, jak si jistý čas představovala, nepřicházelo v úvahu. Byl prostý, ne debilní.

Všichni, kdo se motali kolem Hrubeše, si potřebovali přivydělat a byli mu vděční, když jim sem tam nějaký kšeftík přihrál. Iveta se často přimlouvala za svého bratrance Al Azíze, který z nezbytí jezdil jako řidič stěhovací firmy - moc ho to nebavilo, moc to nevynášelo a pravidelně byl na suchu.

Hrubeš si s ním dal schůzku. Tvářil se tajemně a na baru mu napřed objednal pár panáků. Chvíli ho hecoval a pak se, jakoby žertem, přeptal, jestli by si troufl někoho “krouhnout”, kdyby za to dostal slušně zaplaceno. Azíz si myslel, že je to jen taková předehra a tak to odpálkoval poznámkou, že by záleželo na tom kolik to “slušně” ve skutečnosti je. Když Hrubeš řekl: “kolik si řekneš”, začínal Azíz chápat, že to snad myslí vážně. Hrubeš mu vysvětlil, že jde o jeho švagra, Reinera, protože chlastá, ségru pak mlátí a jednou ji zabije. Když mu kývnul na dvě stě tisíc, připadal si, jako ve snu.

Hrubeš to mohl samozřejmě domluvit na jistotu s Křížkem, jenže ten o sobě začínal rozhlašovat, že je profík, že dělá na zakázku a pod půl melou nejde. A Hrubeš začínal mít nepříjemné tušení, že by ho kšefty s Křížkem mohly stáhnout ke dnu.

To byl rozhodující důvod, proč Křížka v úterý, 24. března, vyhodil i s jeho nápadem na vraždu bývalého estébáka, Vlastíka Lorky, který měl kradené pečetě ze 16.století za 200 tisíc marek.


Křížek na téhle známosti ze Slováče pracoval od chvíle, kdy se Lorka o pečetích poprvé zmínil. Vzal si od něj fotky a nabízel je po známých, o kterých tušil, že by je dokázali prodat za hranice. Závada, s kterým se Křížek stále silněji sbližoval, mu nakonec sehnal kontakt na Františka Röslera, kterému se v podsvětí přezdívalo ”doktor”. Prohlédl si fotografie, zabručel: “Hmm, hmm,” - a pak, že by se o tom dalo mluvit možná za dvě stě tisíc, ale v korunách.

Bez ohledu na to, že mu dal Hrubeš košem, byl Křížek na úterý, 24. března, s Vlastíkem Lorkou už domluvený. Řekl mu, že se o buly, jak Lorka říkal pečetím (a Křížek zas proto říkal Lorkovi “bulák”), zajímá jeden Němec, který je čeká v Mariánkách. Na výpadovce, kousek za Prahou zastavil, že něco vzadu klepe a šel to přerovnat. Vytáhl čudlu, střelil Lorku do týla a rozjel se do Rudné, jako kůň, který se s železnou pravidelností vrací do stáje. Projektil patrně nezasáhl životně důležitá centra - Lorka se po cestou probral a Křížek ho musel za jízdy dorazit dalšími výstřely.

Rejsek byl už na rybičku připravený. Že s Křížkem nepřijel Hrubeš, ho ale vyvedlo z míry. Už proto, že Lorka měl dobrých sto dvacet kilo a s Křížkem ho sotva dokázal vytáhnout z auta a sklápěcím okýnkem spustit do sklepa. Jenže, jak měl jednou mrtvolu v baráku, musel se ji nějak zbavit. Vrazil Křížkovi nůžky na plech, aby rozstříhal sádru, kterou měl Lorka po úrazu fixovanou nohu a sám se rozjel za Hrubešem.

Našel ho ve fitnesscentru a po chvíli ho přemluvil. Ale celou cestu musel poslouchat výčitky a nadávání. Snad během té cesty z Prahy do Rudné si poprvé uvědomil, jak nepříjemně pevně jsou svázáni. Jak malér jednoho může stáhnout pod hladinu ostatní. Rejsek měl trochu delší vedení a několik dní mu trvalo, než se mu rozležela poznámka jeho tutora a životního vzoru, že by bylo nejlepší Křížka krouhnout a poslat ho po vodě za ostatními.

Ve sklepě i na Žďákovském mostě postupovali rutinně - technologii měli už dobře secvičenou.


František Rösler, přezdívaný doktor, později na kriminálce i u soudu vypověděl, jak mu Křížek na parkovišti v Kotvě vrátil půjčené auto s úplně promáčenými potahy na místě spolujezdce. Křížek to tehdy i v průběhu vyšetřování vysvětloval, jako následek průjezdu mycí linkou a zvyku nechávat okno spolujezdce otevřené kvůli větrání. Na parkovišti v Kotvě se ale nesešli jen kvůli vrácení půjčeného vozu. Rösler si prohlédl historické pečetě, podle dohody dal Křížkovi sto tisíc kauci a slíbil, že se pokusí najít kupce.


Záměr firmy SIRIUS s.r.o. postavit někde na dobrém místě exkluzívní bordýlek pro cizince získal přesnější obrys ve chvíli, kdy Vychodil objevil v jedné realitce rozestavěný objekt na Proseku nad estakádou, který byl za necelé tři miliony na prodej.

Hrubešův švagr nechtěl o ručení za úvěr ani slyšet. Když domek stavěli, neměli peníze a každá cihla a každý hřebík proto musely projít jeho rukama. Vychodil to měl s Irenou domluvené - pokud by ji dokázali manžela zbavit, dá jim domek pro banku do zástavy a oni jí za to z úvěru, který dostanou, dají tři miliony.

Hrubeš své sestře ale nevěřil - po smrti Reinera by se mohla složit a udat je. Proto trval na tom, že si musí vraždu manžela sama objednat. Nebyla proti - jen těch dvě stě tisíc, které podle Hrubeše požadoval nájemný vrah, potřebovala půjčit. Jak jí řekli, připravila duplikát klíče od domu a fotografii Reinera. Pak pro ni jednou večer přišel Hrubeš do baru Craull Evropa. Ukázal jí obsah balíčku, kde byly naskládané svazky tisícovek a dal jí ho, aby k penězům přibalila klíč a fotografii a na lístek napsala jméno svého muže a adresu.

Celou cestu k Národnímu divadlu nepromluvili ani slovo. Když sestoupili vnitřním schodištěm do třetího podlaží podzemních garáží, zeptal se jí Hrubeš, jestli si to opravdu přeje - s Reinerem jistě prožila i pár pěkných chvil; a navíc je otcem jejich syna. Třásla se, jako osika. Pak přikývla. Vedl ji mezi zaparkovanými auty. Pak jí dal balíček a ukázal jí zaparkovanou škodovku s napůl spuštěným okýnkem. Teprve když popošla blíž spatřila uvnitř muže v tmavém sportovním oděvu a kuklou na hlavě. Viděla jen oči v prostřižených průzorech. Beze slova podala do auta balíček a rozběhla se klopýtavě zpátky k bratrovi.

Tajemným mužem byl Al Azíz, a když mu Hrubeš o půl hodiny později Na Perštýně přisedl do auta, smáli se panickému strachu Ireny, jako blázni. Al dostal z balíčku jen klíč od domu. Fotografii a rukou Ireny psanou adresu si Hrubeš schoval, stejně jako peníze - ostatně tisícovky byly stejně jen narafičené na začátku a zbytek tvořil nastříhaný papír. Svých dvě stě tisíc měl Al dostat až po vraždě.


Realitní kancelář ale s prodejem domu na Proseku pospíchala a Hrubešovi se podařilo přesvědčit starší sestru, Evu a jejího muže, aby mu za úvěr ručili domkem, který si postavili v jedné obci nedaleko Kladna.

Další už zařídil Vychodil. Banka jim dala úvěr dva krát 9 milionů. Pravda, na úplatcích to stálo tři sta tisíc, ale co to bylo proti penězům, které teď měli na hraní.

Vychodil měl trochu jiný životní styl, než Hrubeš - také se občas zastavil v posilovně, ale většinu času trávil s lidmi, kteří se zabývali obchodem a podnikáním. Od nich přinesl nápad, že je možné nechat firmu zkrachovat a úvěr nesplatit. Hrubeš tomu moc nerozuměl, ale líbilo se mu to.

Vychodil z úvěru koupil Opela Calibru a Hrubeš, tak trochu na přání Ivety, BMW 125 s automatickou převodovkou. S řidičským průkazem si starosti nedělal - Smola mu ho opatřil za deset tisíc. Nakonec stejně většinou řídila Iveta.


Rejsek si konečně vypořádal dědictví po matce. Dům v Mnichovicích s bratrem prodali a Rejsek dal z šesti set tisíc Hrubešovi podle dohody třetinu.

Hrubeš ale nepatřil k těm, které je možné jen tak natáhnout. Šel za vším do důsledku a velmi rychle zjistil, že za dům po Včelové nedostali jen milion dvě stě tisíc, ale o čtyři sta tisíc víc. Láďa Rejsek, s kterým se znal od šesti let, byl jeden z mála, komu tak trochu věřil. O to větší bylo jeho zklamání.

Rejsek musel dluh doplatit, to byla samozřejmost. Aby svou nepoctivost nějak odčinil, vymyslel plán na vraždu svého nevlastního bratra, který po matce dědil polovinu a o nic se přitom nezasloužil. Když mu Hrubeš vysvětlil, že by po bratrovi dědila jeho žena a děti, přišel s nápadem vyhodit celou rodinu do povětří, až vyjede autem na chalupu.

Hrubešovi se nápad v podstatě líbil. V provedení byl ale skromnější - chtěl, aby mu Rejsek opatřil klíč od bratrova bytu.


Bilance roku 1992 byla pro Hrubeše i Vychodila příznivá. Rozhodně příznivější, než bilance Česko - Slovenské federativní republiky, která uprostřed Silvestrovské noci zanikla. Koloval vtip, že proto, aby pan Václav Havel mohl být něčeho prezidentem. Chlapcům z fitnesscentra “Nero” byl ale rozpad státu i volba prezidenta sotva po kolena.

Rejskova nevlastního bratra vykradli. Ještě že byl tak chytrý a 25 tisíc dolarů, které mu z prodeje domu po matce zůstaly, o víkendu zabalil do modráků a ty strčil do koše se špinavým prádlem. Když se to Hrubeš dozvěděl, byl vzteky bez sebe. Nešlo jen o peníze - neuměl prohrávat. A tak rozběhl akci výhodné výměny dolarů za koruny. To už jednou dělal, když s Křížkem vylákal Chvalkovského do Rudné. Ale od té doby se poučil.

Výměna probíhala na Senovážném náměstí, kousek od centrály Investiční a poštovní banky. Stálo tam úctyhodné BMW s německou značkou, přesně jak to Rejsek bratrovi popisoval. Uvnitř je čekal neméně úctyhodný Němec, který měl na sedadle spolujezdce kufřík plný tisícovek. Od Rejska, který měnil svých pět tisíc dolarů, si půjčil dvě bankovky, mnul je znalecky mezi prsty a díval se na ně proti světlu. Pak přikývl, že mu připadají být dobré, ukázal na vchod banky, snad že si tam jde dolary uložit, nebo z opatrnosti ještě nechat přezkoumat pravost, a začal vystupovat. Teprve v téhle chvíli mu Rejskův nevlastní bratr uvěřil a vytáhl svých pětadvacet tisíc.

Po čtvrthodině čekání znejistěl, otevřel kufřík na předním sedadle a prohrábl se bankovkami - pravé byly samozřejmě jenom ty na vrchu. Podvedení bratři vyrazili hledat svého Němce do banky. Ale Vychodil, kterého pro tu roli Hrubeš vybral, byl v té době už ve Slováči a mohl se potrhat smíchy, jak snadno se dají vydělat slušné peníze. Když Rejsek s bratrem vyběhli z banky, bylo už pryč i kradené BMW, které Al Azíz mezitím odvezl do garáží. Ještě to odpoledne na něm vyměnili značky, přerazili číslo karoserie i motoru a auto mohlo s novými doklady vycestovat obvyklou trasou na východ.

Ve Slováči se Hrubeš potkal s Křížkem a Závadou. Pár měsíců se neviděli. Co zmizel Lorka i s pečetěmi, které v baru nabízel, šli každý svou cestou. Vychodil Křížka neznal, ale od chvíle, kdy mu ho Hrubeš lakonicky představil, jako člověka, který se živí zabíjením lidí, se o něj začal zajímat. V průběhu noci obrazili pár podniků, a než začalo svítat, Křížek už věděl, že existuje jakási objednávka na vraždu manžela Ireny a nabídl se, že to za půl milionu udělá.

Hrubešovi se to moc nelíbilo, ale Vychodil viděl v Křížkovi záruku dalšího úvěru na podnik v jižních Čechách, kam z titulu jednatele firmy už druhý měsíc posílal člověka, který připravoval privatizační projekt s příslibem, že bude ředitelem filiálky. Al Azíz se navíc Hrubešovi přiznal, že se o to pokoušel, ale na vraždu Reinera, že nemá - vrátil mu klíč od domu i půjčený samopal s tlumičem.


Problém, jak odstranit švagra, překryla na čas epizoda se starým známým, podnikatelem Pavlem Šnáblem, kterému před časem dělal příležitostnou ochranu při obchodu s ruskými partnery v Karlových Varech.

Hrubešovi se zdálo, že je těžce nemocný - skoro ho nepoznal. Ve skutečnosti trpěl jen těžkým stihomamem, protože mu před dvěma týdny na chodníku, přímo před domem, přejel náklaďák bodygarda a ujel. Šnábl byl k smrti vyděšený a sliboval hory, doly, když se ujme jeho ochrany.

Ze známých firem, s kterými Hrubeš občas pracoval, byl momentálně volný bývalý pětibojař Adam Horáček - o kdysi zánovní Audi, restauraci nedaleko Dlouhé třídy a denní bar na Vinohradech ho při rozvodu připravil renomovaný pražský advokát, který ho současně připravil i o manželku.

Hrubeš rozhodně nebyl samaritán. Když viděl v jakém je Šnábl stavu, naúčtoval mu za ochranu pět tisíc na den. Jestli mu bodygarda přejeli kvůli výpalnému pro výstrahu, nebo to byla jen nešťastná náhoda, tím si Hrubeš hlavu moc nelámal.


Před prvním víkendem v březnu mu Vychodil doporučil, aby se někam na pár dní ztratil. Sám si předplatil týden pobytu v Krkonoších a rozhodl se, že sebou vezme také Irenu Reinerovou a jejího syna. Nebylo těžké uhádnout, že se Křížek chystá splnit, co slíbil.

Hrubeš odvyprávěl vyděšenému Šnáblovi nějakou legendu a na týden se přesunuli do Karlových Varů. Bylo to příjemné. Vzal tam sebou i Ivetu. Večery protloukali v místních barech a číšníky a kapelníky olepoval zpropitným, aby si ho pamatovali až bude prokazovat alibi.

Byl to ale planý poplach, který Vychodil po týdnu odpískal.


Šnábl byl ochoten se nechat ruinovat, dokud měl strach. Ale ten pomalu odezníval. Bylo třeba ho přiživit a tak s Horáčkem připravili legendu o nevítaných nočních hostech, které přistihli v garáži, když se pokoušeli dát pod auto bombu s dálkovým spínačem. Krev získali ze dvou králíků a pak vystříleli po zásobníku do zdí garáže.

Když Šnábla vzbudili a ukázali mu bombu a dva vycpané spacáky, všude samá krev, rozklepal se, jako vzácný pes. Hrubeš mu vyúčtoval padesát tisíc za mrtvolu. Šnábl to bez mrknutí zaplatil. Ale byly to poslední peníze, které od něj dostali - druhý den odvezl rodinu na letiště a se svou ochrankou se ani nerozloučil.

V prvních májových dnech se Rejsek s Hrubešem v Rudné opil. Kolem půlnoci zatoužil po grilovaném kuřátku a po kurvách. Hrubeš mu chtěl sebrat klíčky od auta, ale Rejsek se nedal a cestou naboural. Později při vyšetřování vykládal, že to byl řený pokus o sebevraždu. Na to mu ale nikdo nenaletěl ani náhodou.

Hrubeš jel do nemocnice, jak se dozvěděl, co se stalo. Zařídil a zaplatil jednolůžkový pokoj s telefonem a televizí. Vychodil to nemohl pochopit. Myslel si, že by bylo lepší, kdyby Rejsek umřel, než mu zařizovat zvláštní péči, protože by mu pak nemuseli vracet 400 tisíc, které si od něj půjčili z dědictví jako jistinu pro realitní kancelář, když kupovali rozestavěný objekt na Proseku.

Ta náhlá péče o kamaráda ale nebyla výrazem hnutí svědomí, probuzených vzpomínek na společně prožité dětství, nebo alespoň obyčejného soucitu - Hrubeš se bál, že by na pokoji s dalšími pacienty mohl po utišujících lécích něco bezděčně prozradit. Aby se nic takového nemohlo v žádném případě stát, zajistil na první dny do nemocničního pokoje nepřetržitou službu - po dvanácti hodinách se tam střídaly Rejskova manželka a Iveta.

Rejsek neměl dost fantazie a pravý důvod dojemné péče netušil. Ke svému životnímu vzoru cítil neskonalou vděčnost.


Ve středu, 7. července, v půl sedmé ráno, vylekalo Hrubeše netrpělivé drnčení zvonku. Vychodil snad ani nevnímal, kolik dostal jmen - byl popelavý, těkal očima a vklopýtal do bytu, jakoby se chtěl před někým schovat. V noci ho navštívil Křížek, oznámil mu, že zastřelil Reinera a požadoval peníze na ruku. Vychodil u sebe neměl víc, než 50 tisíc.

Hrubeš si myslel, že to může být trik a v průběhu dopoledne se o tom jel do Rudné přesvědčit. Ale sotva vjel na odbočku z náměstí, bylo mu jasné, že je to pravda - v uličkách, svažujících se k Reinerovu domku, postávali místní v hloučcích a debatovali. Ti, kdo ho poznali se odvrátili, jakoby viděli jen vzduch.

Místní policista, který hlídkoval u vchodu, řekl Hrubešovi, že jeho švagra zvečera někdo zastřelil samopalem. Vraždu ohlásil soused, kterého vzbudila Irena, když se po půl jedenácté vrátila ze Slap, kde byla týden na dovolené. Pootevřenými dveřmi bylo vidět civilisty, kteří v hale sbírali každý chlup.

Někdo z místních si pospíšil a anonymně zavolal, že viděl Hrubeše v obci. Bůhví, jakou omáčku k tomu telefonátu ještě přidal - houkačka každopádně přijela dřív, než se stačil od místního policisty dozvědět, že Irena je od večera u výslechu.


Z jednání policistů, kteří ho vyslýchali, měl ty nejhorší pocity a co chvíli čekal, že se v otevíraných dveřích objeví Irena s doznáním, nebo zatčený Křížek. Ale chování policistů bylo jen výrazem toho, co si vyslechli od místních lidí. A veřejné mínění ukazovalo velmi nemilosrdně na Irenu a jejího bratra. Motiv byl jasný - majetek. Tichý a poctivý dělník Reiner neměl nepřátele. Rozhodně ne takové, kteří by měli důvod ho zabít.

Hrubeš měl naštěstí na kritický večer solidní alibi - seděli s Vychodilem, architektem, kterého si najali, advokátem, který připravoval návrhy smluv a majitelem stavební firmy nad plány proseckého hotýlku v salonku hotelu Evropa na Václavském náměstí. Policisté si ověřili i informaci, že úvěr, na který sháněl Hrubeš před časem záruku, už dostal. Na základě posudku z URNY ho mohli z okruhu podezřelých s klidným svědomím vyřadit.


Křížek zašel ke známému do servisu, kde se obvykle měnily značky na autech a vybrušovala se čísla na blocích. Zavřel se v garáži, nasadil si svářečské brýle a samopal, vzor 51, rozřezal a roztavil plamenem autogenu. Dělal různé vylomeniny, ale, jak se profesionalizoval, měl dvě pevné zásady: “Když se nenajde tělo, není ani vražda!” a “Ať už se tělo najde, nebo nenajde, nikdy se nesmí najít zbraň!”


Po čtyřiadvaceti hodinách propustili i Irenu. Z celkem pochopitelných důvodů chtěla nejbližší dny strávit někde jinde, než v obci, kde nebylo člověka, který by s ní projevil účast. Telefonicky se domluvila se starší sestrou, Evou, že u ní bude do pohřbu bydlet.

Během pár minut se opila a v autě udělala bratrovi divokou hysterickou scénu. Odbočil na lesní cestu k rybníku, kam se jako děti chodívali koupat. Křik umlčel pádnými fackami a pak jí na čerstvém vzduchu vysvětlil, že nejde o to, jestli se na ni pár idiotů v Rudné bude dívat skrz prsty! Nýbrž o to, aby nedostala na deset, patnáct let byt s mříží na státní útraty. Protože jediný, kdo má ze smrti Reinera prospěch, je ona!

Pohřeb stál opravdu za to. Byla to vlastně spíš demonstrace. Půl Rudné přišlo dát najevo, že Irena nestojí ani za podání ruky. Litovali jedenáctiletého Jaroslava a účastně vzdychali s Reinerovou sestrou, která jim v slzách vykládala, jak si jí bratr stěžoval, že se v domě, který postavil vlastníma rukama, bojí být sám. Když se ho ptala, nic ji nevysvětlil, neřekl jí proč a čeho se bojí, jen krčil rameny. Ještě den před tím, než ho zabili, ho viděla, jak opravoval auto. Zdál se jí být ubohý a smutný a tak mu nabídla, aby se přestěhoval k ní. Ale on to odmítl s tím, že před osudem nikdo neuteče!

Hrubeš si myslel, že ho policie může sledovat a proto ani dost málo netoužil po setkání s Křížkem. Po Vychodilovi mu poslal dalších 50 tisíc se slibem, že zbytek dá dohromady během deseti dnů.

Vychodil chtěl, aby Hrubeš získal od Ireny písemný příslib, že jim bude ručit domem za úvěr na hotel u Krumlova, protože bez příslibu jim nakonec nemusí dát nic. Pokud to nebude chtít podepsat, můžou za ní poslat Křížka, ať si cenu za vraždu vyinkasuje od ní. Z Vychodila mluvila zcela jistě uražená ješitnost, protože Irena s ním přestala spát a vyměnila ho za pingla z Parnasu. Byl téměř o deset let mladší a Irena rozhodně nebyla, vedle jeho zákonité manželky, jediná ženská, která o něj stála.

Vychodil si nedokázal představit, co je to nepřátelská atmosféra v nevelké obci, kde jeden druhému vidí do talíře. Irena dala syna k sestře, sbalila si nejnutnější věci a nastěhovala se k Hrubešovi. V Rudné si na ni ukazovali prstem - všichni věděli, že to nebyla žádná loupež. Vrah nic v domě nesebral, dokonce se ani nedotkl peněz se složenkou, které si Reiner připravil na stůl, aby je ráno odnesl na poštu.

Ale nešlo jen o Irenu. Lidi psali různé anonymy, telefonovali a ani Hrubešovi zájem policie moc neseděl. Rozhodl se, že obrátí pozornost občanů Rudné trochu jiným směrem. Odjel s Irenou k příbuzným, kteří je pozvali na svatbu vzdálené sestřenice. A zatímco se někde v Mikulově prospávali z propité noci, v Rudné před vilou manželů, kteří se v devadesátém vrátili z emigrace v Kanadě a vysoudili zpátky majetek, který jim byl v nepřítomnosti soudně konfiskován, explodovala kilogramová nálož TNT.

Hned bylo o čem mluvit. Dokonce se ukázalo, že Hrubeš uměl lidi správně odhadnout - po vesnici se rozběhly fámy, že si vrah Reinera spletl cíl, a že měl ve skutečnosti zabít emigranty, kteří se vrátili.

Jenže to všechno stálo Hrubeše peníze. Láďa Rejsek se šťastně uzdravil a hlásil se u Vychodila o vrácení půjčky. Pak volal Křížek z Jablonce od Závady. Hrubeš mu praštil sluchátkem a za dva dny se dočkal zlomené tužky ve své skřínce ve fitnesscentru.


Kdyby řecký původ Afrima Thorakise neprozrazovaly kudrnaté vlasy, snědá pleť, zlatý řetěz na krku a masivní prsteny, prozradil by ho určitě jižní temperament, s nímž reagoval na řidiče auta, které vybočilo od chodníku a vtlačilo se před jeho BMW se stříbrnou metalízou do už tak dost zacpaného jízdního pruhu.

Podle hodin na sloupu bylo čtvrt na čtyři a rušné křižovatce v centru Jablonce hrozil každodenně opakovaný infarkt. Před Afrimem se znenadání téměř na kapotě auta objevil spěchající chodec. Afrim zmáčkl klakson, aby ho jak se patří vyděsil. Ale to už zpod péřové bundy vklouzl chodci do rukou samopal a sprška kulek vrazila Afrima do sedadla. Chodec odskočil a vmísil se mezi lidi na chodníku. Pak zahnul do postranní uličky, kde na něj čekalo zaparkované auto.

Nebylo, kdo by šlápl na brzdu a bavorák setrvačností nabral vůz, který se před něj před okamžikem vklínil. Postižený řidič se vysoukal z pomuchlaného auta a s pokřikem a výhružnými gesty se blížil k Afirmovi. Ten seděl jako svíčka, ruce na volantu a přezíravě se ušklíbal. To řidiče ještě víc rozzuřilo, vyváděl jako blázen - kopal do pneumatik, do blatníků, do dvířek. Nakonec rázně otevřel, chytil Afrima za klopy bundy a rval ho ven z vozu. Afrim se držel volantu, jako klíště. Ale nakonec ruce povolily a tělo se bezvládně vyvalilo na asfalt.


V lokálním tisku vyšla policejní kresba muže, který podle popisu svědkyně překřížil dráhu BMW a byl s velkou pravděpodobností nájemným střelcem, který Afrima odstranil. Závada přivezl to číslo novin s kresbou, nápadně připomínající Křížka, na schůzku s Hrubešem jaksi mimochodem. Tvářil se přitom jako manželka, pyšná na společenské úspěchy svého muže. Něco na tom bylo: “Mimísek se nějak utrhl ze řetězu, Karle...” - řekl se zasněným pohledem. Mimísek chtěl smírčí schůzku a zbytek peněz za Reinera.

Hrubeš tomu rozuměl a věděl, že před tím, kdo se utrhne ze řetězu, se nemá kličkovat. Dal si s ním rande ve čtyři odpoledne v restauraci v Kotvě a přemluvil Láďu Rejska, aby šel s ním. Vlastně ho ani moc přemlouvat nemusel - Rejskovi v poslední době, díky havárii, řada souvislostí unikla a byl rád, že se může zase zapojit. Zatímco se jeho dva komplicové na sebe dívali přes stůl, jako hráči pokeru, vykládal jim snaživě, že sehnal šest nových soudků, které má schované v přístřešku na dvoře. Moc toho nenamluvili. Hrubeš postrčil nohou podél stolu kožený kufřík, Křížek si ho otevřel a namátkou prolistoval jeden balíček bankovek. “Jeden dědek pro mě. Jeden dědek pro tebe...” - připomněl bez sentimentu jejich společné začátky. Hrubeš se ho poptal po zdraví manželky - možná to tak ani nemyslel, ale vyznělo to, jako nějaká výhrůžka. I nepříliš vnímavý Rejsek to s rozpaky zaznamenal. Hrubeš se domluvil se Závadou na doplatku 250 tisíc v korunách a zbytek ve zboží - samopal, pistole, náboje, semtex. Zboží měl dole na parkovišti v kufru auta. Dal Křížkovi klíčky, aby si ho vyzvedl. A když je dostal zpátky poslal Rejska, aby vyvezl auto z parkoviště. “Křížek je hajzl! Nechceš ho sejmout?” - řekl když si měnili místo u volantu a udal vyvolávací cenu: 250 tisíc.


Jednatel prosperující firmy, SIRIUS s.r.o., Petr Vychodil, strávil příjemný večer a část noci v exkluzívním erotickém klubu, kde patřil k váženým hostům. Jako obyčejně sedl za volant Opela Calibry, a jako obyčejně měl po ruce deset tisíc, když ho zastavili a chtěli mu dát dýchnout. Jenže tentokrát se s balíčkem tisícikorun kupodivu neprosadil. Přidal další, ale nepomohlo to.

Záhy pochopil proč. Tu noc nepadl do spárů policejní hlídky, která sázela na movitost majitelů drahých aut a jejich ochotu vyplatit řidičák i další nepříjemnosti na místě. V Kongresové ulici si ho podala kriminálka. Byla řeč o stavbě, o úvěrech, o Hrubešovi, Rejskovi, Křížkovi - a také o vraždě Reinera, a o nějakých sudech s louhem, ve kterých mizela těla obětí.

Byla to pecka, až se Vychodilovi zatmělo před očima, ale nepoložil se; dokonce ani nezakolísal. Před deseti léty při výslechu na kriminálce také vydržel a tahle byla sametová - hoši se pěkně kroutili, když začal mluvit o advokátovi a tahat z kapes telefonní čísla. Ujistili ho, že nejde o výslech, ale jen vysvětlení. Po šestnácti hodinách ho pustili. Věděl, že na něj nemají. Jenom ve chvílích, kdy mu naznačovali, že pustí do oběhu informaci, že se s ním občas přátelsky stýkají, cítil, jak měkne.

Pár dní váhal, než se opatrně a jen v náznacích svěřil Křížkovi. Bydleli na barrandovském sídlišti, v jednom vchodu, a to zásluhou Vychodila, který měl známé na magistrátu a uměl šikovně strčit do správných rukou úplatek.


Favorit divoce letěl lednovou nocí. V autě byl střízlivý jenom Al - jako muslim nepil ze zásady. Bůhví proč Hrubeše napadlo sednout tu noc za volant - celá léta se nechával vozit taxíkem a i později, když na naléhání Ivety koupil BMW, trval na vybavení všemi bezpečnostními vymoženostmi, jaké firma nabízela. A i pak nechával radši řídit Ivetu.

Favorit se smykem utrhl od ledového jazyku a v plné rychlosti vletěl do příkopu a vbořil se do kmene stromu.

Mrazivá noc 7. ledna 1994.


Hrubeš visel na vlásku mezi životem a smrtí. Jeho nejbližší přátelé se téměř po hodinách telefonicky informovali, jaký je jeho zdravotní stav. “Má dobré přátele. Bude je potřebovat.” - řekl primář Ivetě, když ji sděloval, že Hrubeš v důsledku přerušení míchy, v úrovni desátého obratle, nebude s velkou pravděpodobností už nikdy chodit.

Mluvil o sebevraždě a žádal Ivetu a Azíze, aby mu do nemocnice přinesli zbraň. Bůh ví, jestli to myslel vážně.

Nebýt toho, že koncem prosince uvolnila banka poslední část úvěru, byli by v době rekonvalescence s Ivetou bez prostředků. Z úvěru měl na účtu asi 3 miliony, ale byl si vědom toho, že s tím do nekonečna nevystačí.

Po krátkém pobytu v Kladrubech, přemluvil otec Irenu, aby si vzala Hrubeš k sobě. V té radě byl zcela jistě přítomen i instinktivní kalkul s přirozeným soucitem lidí s mrzákem. Otec věřil, že se tím hrany odporu veřejného mínění v Rudné obrousí. A měl možná i pravdu.

Soukromá masérka, která ke Hrubešovi docházela, zasela do jeho pochmurných úvah semínko naděje v podobě vyprávění o nákladných operacích ve Švýcarsku, které dokážou i podobné přerušení míchy zhojit.

Hrubeš přikázal Vychodilovi, aby realizoval jeden z projektů, o kterém uvažovali před jeho nehodou - šlo o zřízení laboratoře na velkovýrobu pervitinu. Hrubeš na to uvolnil z účtu 700 tisíc a Vychodil se tvářil, že to lehce zařídí. Po výslechu na kriminálce tušil, že může jít do tuhého a začínat si s pervitinem ho proto ani nenapadlo.

Ze starých přátel navštěvoval Hrubeše nejčastěji Rejsek a Azíz, který byl, jako obvykle bez peněz. Hrubeš mu řekl o výrobě pervitinu a ustanovil ho svým zástupcem při dohledu nad Vychodilem, kterému postupně přestával věřit. Azíz měl dostat třetinu z toho, co se mu podaří z Vychodila vyrazit.


Rejsek se k smrti vyděsil, když mu Hrubeš ukázal deníkové zápisky, ve kterých údajně rekapituloval všechno, co společně udělali. Hrubeš říkal, že mu na životě nezáleží, že se na něj všichni vykašlali a pokud ho nebudou podporovat a nepomůžou mu zaplatit operaci v cizině, prodá svůj deník novinám a dá ho policii.

Křížek to vyslechl bez mrknutí oka. Věděl, že si Hrubeš opatřil zbraň a jeho, že si nepustí k tělu. Dostal typ na člověka z České lípy, který se zadáním souhlasil. Požadoval samopal s tlumičem a 200 tisíc předem. Křížek znal jediného člověka, který by mu takovou částku v krátké době půjčil - Michala Borovského. Vlastnil velký fotbalový oddíl a firmu s několika desítkami mrazírenských vozů, převážejících potraviny.

Azíz při jednání s Vychodilem přitlačil na pilu a první splátku z peněz, které jménem Hrubeše vymáhal, vázal na život a zdraví jeho ženy a syna.

Vychodil si postěžoval starému známému z fitnesscentra, Kettnerovi a žádal ho o pomoc. Azíze při další schůzce, kterou Vychodil aranžoval podle Kettnerova návodu, sebrala policie a pro vydírání ho vzala do vazby. Po Vychodilovi to byl další člověk z okolí Křížka a Hrubeše, od kterého se kriminálka mohla něco dozvědět. Jména možných obětí, počínaje Chvalkovským, už byla známá, ale stále platila Křížkova zásada: “Kde není tělo, není vražda”. Kriminalisté Hošek a Pavlovič, kteří se do případu zakousli s buldočí tvrdošíjností, znali legendu o sudech a přehradě. Nejblíže k Praze byly Slapy, ale hledání naslepo vypadalo beznadějně.


Hrubeš investoval do vilky své sestry skoro 400 tisíc. Původní představa o jištění dalšího úvěru měla háčky - domek nebyl dosud kolaudován a syn Ireny zdědil po smrti otce čtvrtinu domu. Protože byl nezletilý, k zástavě by se musel vyjádřit i opatrovnický soud. Hrubeš chtěl proto domek přivést ke kolaudaci, prodat ho a o výtěžek se s Irenou podělit. V poslední době to mezi nimi neklapalo - Hrubeš byl zvlášť citlivý na jakéhokoli milence Ireny, který dával najevo, že by se chtěl v domku usídlit trvaleji, než na jednu noc.

Hrubeše samozřejmě ani nenapadlo, že by se měl starat s splátky na úvěr, za který ručila druhá sestra, Eva a její manžel rodinným domkem. Když mu to vyčítala křičel bez ohledu na to, že bylo otevřené okno a sousedé to mohli slyšet: “Mě už nic nezajímá, jen moje nohy. Jestli nebudu chodit, stáhnu vás všechny sebou. Vám vezmou baráky a ostatní zavřou! Nemám žádnou rodinu! Nemám sestry! Nemám mámu! Vyhnali jste mě z domu, když mi bylo 18 a udělali jste ze mě zvíře!”


Po ochrnutí Hrubeše převzal s jeho souhlasem obchodní kontakt se Smolou z URNY Rejsek. Byl vděčný a uznalý a část peněz z prodeje skutečně Hrubešovi odváděl. Hitem obchodní nabídky se vedle TNT a semtexu staly granáty F1 a protitankové střely RPG. V domácím prostředí se na ně ale těžko hledal zájemce a Horáčkova německá trasa náhle vyschla - Hošek a Pavlovič zatahovaly neviditelná oka sítě.

Vychodilovi ukradli Opela Calibru. Po přechodnou dobu začal, stejně jako kdysi Hrubeš, využívat taxikářských služeb Křížka, který měl v té době novou Mazdu a dodával Vychodilovým obchodním jednáním dekór, jako šofér a bodygard v jedné osobě.

Křížek se v té době stáhl ze severních Čech a chtěl dělat v Praze, aby byl nablízku manželce, která konečně otěhotněla. Oba se na dítě těšili a Křížek si ve skrytu duše přál, aby to byl syn.


Člověk z České lípy, který měl zlikvidovat Hrubeše, se ztratil. S ním zmizel i samopal v ceně 45 tisíc a záloha ve výši 200 tisíc. Borovský měl na úvěry trochu jiný pohled, než banka. Křížka jednoho dne přepadla parta profesionálů a na 10 hodin si ho vzala do prádla. Křížek rozhodně nebyl měkota, ale pochopil, že pohrůžky komanda vymahačů nejsou prázdné řeči. Ráno vzal velký a malý techničák a odvezl Mazdu do bazaru. Naštěstí si záhy sehnal práci jako řidič u Mercedesu. Z barrandovského sídliště to neměl daleko.

Od doby, co Azíze vzali do vazby, začal Hrubeš Vychodila nenávidět. Tušil, že by mohl spolupracovat s policií a hledal někoho, kdo by ho odstranil. Navrhl to Rejskovi, který ho nejčastěji navštěvoval; přitom se mu ovšem neodvážil říct, že dodávky zbraní, střeliva a výbušnin od Smoly z URNY vyschly - snad jen na přechodnou dobu. Smola Rejskovi prozradil, že si kriminálka u potápěčů URNY objednala průzkum v orlické přehradě. Na základě té informace Rejsek překotně zlikvidoval sudy, které měl připravené v kůlně na zahradě.

Věděl, že Hrubeš mu nemůže pomoct, ale nechat si to pro sebe nedokázal. Musel se s někým poradit. Zbýval jedině Křížek, který si na setkání v sauně v Podolí přivedl Vychodila. Shodli se, že Hrubeš nemá co ztratit - Rejsek by ho měl přesvědčit, aby spáchal sebevraždu. Pak by už nebylo o čem mluvit.

I Vychodil cítil, že se smyčka ošklivě svírá. Obrátil se na Kettnera, který mu pomohl v případě Azíze a ten mu poradil, aby spolupracoval s kriminálkou - s vraždami přece neměl nic společného. Když bude vypovídat, dostane se před soud jen jako svědek podle zásady: “Lepší dobrý svědek, než špatně obviněný”. Kettner věděl o čem mluví - kriminálka ho v té době přesvědčila, že si Borovský najal Křížka, aby ho zabil. A Křížka, že se zbaví jen tak, že proti němu pomůže najít důkazy.


Hošek věděl, že je velice blízko. Jedno mu ale stále chybělo - přímé důkazy. A bez nich by námaha několika let skončila fiaskem. Přemluvil ředitele správy povodí, aby mu na pár dní zapůjčil ponton a sonar. S trojrozměrným echolotem EAGLE projížděl s hrázným všechna sporná místa - v úvahu přicházel prostor pod hrází a prostor pod mostem.

Pavlovič současně zkoumal na mapách původní terén koryta řeky. Půjčil si fotografie a zpravodajské filmové šoty, na kterých bylo vidět, jak stoupala voda, když se po ukončení výstavby napouštěla přehrada. Chtěl vědět, kde se sudy mohly případně zadrhnout o pevné terénní překážky.

V červnu se jim zdařilo přesvědčit majora Kroupu, aby požádal o uvolnění finančních prostředků na potápěče ostravské báňské záchranné služby - jen oni měli zkušenosti s potápěním v hloubkách okolo 70 metrů.

Od Vychodila v té době už věděli o průvalu informací přes URNU. Hošek tušil kolik vlivných a bohatých lidí může mít zájem na tom, aby k žádnému odhalení nedošlo. Stačila jediná protitanková střela RPG, odpálená ze zarostlých strání proti pontonu...

Na dně objevili potápěči betonové kotvy od hausbótů, převrácená auta i prorezavělé sudy od asfaltu. V pátek, 14.července 1995, ohlásil jeden z potápěčů nález sudu se svárem, obíhajícím celý obvod pod horní hranou. Zároveň se ale prolomila informační legenda - Hošek vykládal měsíce všem zvědavcům, že na dně pátrají po bifenylech, usazených v bahně a z něho penetrujících do ryb. Ten pátek se jeden z civilistů opil a u přehrady se bleskurychle objevil televizní štáb. Major Kroupa musel připustit, že je objasňována závažná trestná činnost a pátrání by mohlo vést i k nálezu zavražděných.


Když Hrubeš viděl zprávy, poslal Ivetu pro Rejska. Ten ale nebyl doma a objevil se až v sobotu ráno. Hrubeš mu řekl: “Láďo, co se děje? Viděl jsi to?” Rejsek se složil: “Já už to vím od května, Karle. Bál jsem se ti to říct. Sledujou mě už 14 dní. Nemůžu tady bejt dlouho, aby nemysleli, že se domlouváme.” “Až přijdou, tak se zastřelím,” - řekl Hrubeš klidně; nebyl to náhlý nápad, měl to zřejmě už dávno vymyšlené. “Můžeme to na tebe hodit, Karle? Nebudeš se zlobit?” “Když budu mrtvej, tak klidně. Akorát ségru z toho vynechte. Ségru a Ivetu...” Rejsek mu stiskl pevně ruku na rozloučenou a Hrubešovi se zdálo, že měl v té chvíli slzy na krajíčku. S rukou na klice se ještě obrátil: “Karle...”. “Ano, Láďo?” “Nechceš mi dát ještě nějaký prachy, co máš doma, než to uděláš...?”

Ke Křížkovi poslal vyděšený Závada své známé se vzkazem, aby se rychle pokusil utéct do zahraničí - přes Vídeň do Jižní Ameriky. Poslové mu přinesli i ženskou paruku a šaty. Křížek je poslal do non stop baru na Smíchov, aby tam na něj počkali. Pomiloval se s Věrou a usnul.


Z obviněných promluvil po zatčení jako první Rejsek. Chtěl se za každou cenu vyhnout obvinění z vraždy své matky.

Vychodil přiznal podíl na podvodu při výměně valut na Senovážném náměstí a dlouhou dobu byl ve vyšetřování veden jen jako svědek.

Karel Hrubeš byl navzdory fyzickému omezení jako ze žuly. Co ho zlomilo byly výpovědi ostatních zatčených, kteří svalovali veškerou vinu na něho. 30. srpna 1995 ve vězeňské nemocnici na Pankráci se rozhodl vypovídat na magnetofonový záznam.


Křížek se ani při vyšetřování, ani před soudem k ničemu nepřiznal. Podstoupil výslech na “detektoru lži” a věřil, že uspěje. Psychofyzické odezvy na kritické otázky se mu ale zvládnout nepodařilo. Před hlavním líčením se nechal ostříhat a pečlivě si vybral oblek, košili a kravatu. “Může snad někdo věřit, že takhle vypadá několikanásobný vrah?” - zeptal se jednoho z dozorců, který ho eskortoval k soudu.

Věra Křížková při odvolacím řízení na vlastní žádost vystoupila před soudem s prohlášením, že je přesvědčena o manželově nevině a plně se ztotožňuje s jeho verzí, že se na něj jeho známí pokouší svalit vinu za vlastní kriminální skutky.


Ludvík Křížek byl odsouzen na doživotí. Vladimír Rejsek soudem I.stupně na doživotí; uodvolacího soudu mu byl trest zmírněn na 24 let. Karel Hrubeš byl odsouzen na 21 let. Petr Vychodil na 14 let. Irena Reinerová soudem I. stupně na 12 let; u odvolacího soudu jí byl trest zmírněn na 10 let.

Věra Křížková svého manžela dodnes pravidelně jednou měsíčně navštěvuje ve věznici Mírov a veřejně prohlašuje, že je přesvědčena o jeho nevině.

Major Josef Kroupa byl vedením Ministerstva vnitra donucen odejít od policie. V době procesu s orlickými vrahy již nebyl v činné službě. Pracuje jako úspěšný advokát.