Tento diskusní příspěvek jsem na pozvání organizátorů konference

O NÁPRAVĚ VĚCÍ OBECNÝCH

přednesl 15. listopadu 1999 v tzv. Hyde Parku hotelu Ambassador

Téma diskuze bylo zadáno:

1) Čím byla naše existence v průběhu 20. století přínosná?

2) Čím by mohla být přínosná v 21. století?

 

Dámy a pánové,

předem Vás prosím o shovívavost – nejsem ani historik, ani prognostik a v nutně útržkovitém uvažování nad otázkami, které mi byly pořadateli této debaty položeny, se proto budu pohybovat na nepevném terénu subjektivních soudů, unáhlených zobecnění a možná nepřesných interpretací.

Podle mého názoru je příznačné, že si otázky po smyslu a přínosu naší existence začínáme s jistou naléhavostí klást právě v období prohlubující se globalizace, přechýlení hodnotové orientace většiny české populace ke konzumerismu, a dále pak v období přípravy na vstup do EU, který nutně znamená delegaci některých významných atributů národní svrchovanosti a státní suverenity na zákonodárnou i exekutivní moc EU.

To, že jsem použil dvojí, zdánlivě do značné míry se překrývající sousloví – “národní svrchovanost” a “státní suverenita” – je výrazem mých nejistot a váhání, která nemají příčiny pouze v neostrosti jazykového úzu; jsou svým způsobem fundamentální.

Sama Ústava České republiky užívá v preambuli formulaci “…My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…”, čímž jsou zřetelně vyjádřeny rozpaky zákonodárců (či chcete-li “formulační kompromis”) ve vymezení sebe-definiční úlohy principu občanského a národního.

Shodneme se snad na tom, že sémantické problémy mají téměř vždy hlubší příčiny a téměř nikdy nejsou jen výrazem formálních nejasností. V této souvislosti není podle mne náhodná ani naše neschopnost jiné sebe-definice, než Česká republika, či jazykolamné “Česko”, které se nepřestalo odkazovat k původnímu párovému “Česko – Slovensko”, jak byl užit v Pittsburgských dohodách (navíc nepříjemně připomíná pejorativní německé “tschechei”).

Že jde o problém hluboký a poměrně dramatický, o tom nás přesvědčí srovnání s názvy Francie (kde žijí Francouzi), Itálie (kde žijí Italové), Dánsko (kde žijí Dánové) … atd. Svrchovanost národní existence není v těchto případech nijak relativizována ani oslabena principem občanské rovnosti. Pojem “národ” definuje sdílenou jazykovou, územní a historickou identitu a historickou kontinuitu, zatímco pojem “občanská rovnost” vyjadřuje respekt k určitým civilizačním hodnotám (historicky má mělčí kořeny – z doby Velké francouzské revoluce – a pro národní historickou identitu a kontinuitu není podmiňující hodnotou). Mezi oběma pojmy, vyjádřenými ve stavu vědomí pospolitosti, panuje stav dynamické rovnováhy – kde se ztrácí a ochabuje národní sebe-vědomí, podléhá úpadku i sebe-organizující princip občanský, neboť se ztrácí gravitační energie, udržující společenství jako přirozenou a nezpochybnitelnou solidární pospolitost.

Jako “…občan České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…” vidím významný deficit své existence v solidárně prožívaném společenství v jeho historické neukotvenosti, která je zdrojem citového zmatku, rozkolísanosti a prožitkové ochablosti. Národní historii akceptujeme opakovaně pouze fragmentárně, přičemž kolapsy a pošramocenou bezúhonnost vnímáme a interpretujeme jako dějiny těch druhých. Z toho vyplývá nízká ochota hledat národní energii ve společenském konsensu. A naopak: zvýšená pohotovost k ostrakizaci různě definovaných sociálních skupin. K tomu se přidružuje rovnostářství (které je považováno za nepochybnou hodnotu), relativizace všech přirozených autorit a podezíravost vůči elitám.

Nelze přitom ani pominout hodnotovou protichůdnost rozvoje národně-emancipačních a civilizačně-kulturních vývojových trendů.

Kupř. epizoda husitství přinesla zjevnou emancipaci národní, zároveň však i všeobecný kulturní úpadech a izolacionizmus. Naopak: pobělohorská etapa, která znamenala národní deprivaci, přinesla nepochybný rozvoj kulturní a civilizační, otevřenost světu a vliv evropských kontextů, které se v české kotlině zkřížily a toto zkřížení umožnilo vznik svébytných konceptů, v nichž se promítá severská střízlivost s Italskou lehkostí a temperamentem (Parléř, Dientzenhofer, Santini).

Zdá se, že dvacetiletí první republiky představuje výjimečný dějinný interval, v němž se protnul vzestup národní, kulturní i hospodářský. I tento závěr lze však vyslovit jen velmi podmíněně, protože hodnotovým generátorem nebyl emancipující se národ, nýbrž vysoce absorpční prostředí, v němž se křížily a prolínaly české, židovské a německé vlivy, přičemž z tohoto křížení, posvěceného ingerencí francouzskou a anglosaskou, vznikala zvláštní, svébytná hybridní odrůda, která (bohužel) po roce 1939 prožila postupný zpětný vývoj k prapůvodním kořenům. K historickým animozitám mezi Čechy a Němci přibyly nové silně emocionálně vnímané a prožité křivdy. K autentickým emocím a prožitkům se pak přidala i touha po odvetě za frustraci, kterou nám způsobilo morální selhání spojenců, na které jsme spoléhali; vůdcovské selhání předválečné politické elity a obecně až příliš vstřícná akceptace Protektorátu většinou populace (obdobně pak o 30 let později akceptace okupačního statutu, vynuceného sovětskými tanky a netečností světového společenství).

Ani za I. republiky však nedošlo k širokému hodnotovému a zájmovému konsensu. To, co jsem pracovně nazval “hybridní odrůdou” česko-židovsko-německého kulturního, společenského a podnikatelského amalgámu, bylo mimořádně nestabilní a mimořádně závislé na vnějších podmínkách. Při prvním silnějším nárazu vyhřezl nejprve osudový problém česko-německý v Sudetech, bezprostředně následován konfliktem česko-slovenským.

Přičteme-li k deficitům chabou schopnost sebereflexe a vůli k ní, nalezneme v českých dějinách tohoto století nereflektované a z národního vědomí vytěsněné zbytky v podobě “hylsneriády”; 200 tisícového shromáždění na Václavském náměstí, odsuzujícího atentát na R. Heidricha a přísahajícího věrnost Říši a v neposlední řadě v podobě represí 50. let, které intenzitou a krutostí předstihovaly poměry v sousedních státech, které spolu s námi propadly jaltským sítem do sovětské sféry vlivu.

Sebeiluzí rozlítostněným Našim furiantům, Prodaným nevěstám a hochům od Zborova se ovšem reflexe těchto rysů národní povahy krajně příčí – jako součást vytěsněného kolektivního nevědomí jsou o to nebezpečnější. Především pro nás samotné.

Bídou české scény je navíc absence autentické křesťanské síly, která by jednorozměrnému světu nastavovala zrcadlo historické i transcendentní projekce. Bůh je mrtev a všechno je dovoleno – takový je bohužel současný duchovní rozměr valné části české podnikatelské i politické elity, která své úspěchy a neúspěchy posuzuje výhradně v gravitačních polích mocensko-ekonomických pozic, maximalizace zisku, bez ohledu na to, že je až příliš často doprovázen korupcí a v politice klientelismem.

Terén plný rizik, v souvislosti s vývojem v postkomunistických zemích střední a východní Evropy, popsal velmi výstižně André Gaurona ve studii "Liberální šok". Dovolím si na závěr kousek ocitovat: "...Rozklad liberalismu – nedlouho po pádu komunismu – je s to vést v současné době v těchto zemích k vítězství nihilismu, tedy k tomu nejhoršímu možnému vítězství. Místo aby obnovil morálku, jíž by se lidské chování řídilo, přivedl liberalismus bývalé komunistické společnosti na sám práh naprosté amorálnosti... Dlouho potlačovaná korupce, vyděračství a šejdířství vystoupily na světlo, ale nevymizely – pouze přestaly být považovány za kriminální činnost... Solidarita, bez níž občanský duch nemůže existovat, byla smetena vybídnutím ke všeobecnému individualismu...".

Možnosti našeho přínosu pro 21. století jsou tedy, podle mne, limitovány řadou faktorů. Mezi ně patří, podle mne, zejména nereflektovaná minulost; bez zábran prožívaná vstřícnost k hodnotové orientaci na bulimickou spotřebu, která se stává sama sobě prostředkem i cílem; téměř vyhaslá identifikace s přirozeným právem a hodnotami slušnosti a “dobrých mravů, s čímž nepochybně úzce souvisí fakt, že v češtině postrádáme ekvivalent anglického slova “fair” s komplexem jeho konotačních vazeb a významů.

Není myslím třeba příliš zdůrazňovat, jak snadno se na takto utvářeném hodnotovém terénu mohou uchytit xenofobní nálady, nesnášenlivost a touha po snadných a rychlých řešení, které někdo vymyslí a dokonce i zrealizuje za nás.