Seminář Centra pro ekonomii a politiku

Albert Camus

(padesát let od tragické smrti)

Jiří Svoboda

Několik poznámek na okraj tématu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Od pekla nebo nebe nás dělí jenom život a to je nejzranitelnější věc na světě…“

(B.Pascal: Myšlenky zl:112)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Především velký dík všem, kdo vybrali téma tohoto semináře. V době, jejíž myšlenkovou páteř tvoří prchavé nestrukturované drúzy informací, produkované mediokracií, šířící víru v nejrůznější pop-vědecké teorie a prostřednictvím nástrojů masové zábavy mělké emoce, je připomenutí A.Camuse činem mimořádným, ve veřejném prostoru, mimo universitní semináře, ojedinělým.

Nastolené téma ve mně oživilo intenzivní vzpomínku na dílo umělce a myslitele, které v šedesátých létech hluboce a intimně zasáhlo mne i některé mé přátele (především příslušníky mé generace). Současně přede mnou vyvstala otázka, proč se v mé paměti se jmény J.P.Sartre, M.Heidegger, G.Marcel etc. vybavují jen soubory elementárních myšlenek jejich nositelů, zatímco Albert Camus pro mne vždy znamenal zjevení (ve smyslu doslovném i přeneseném). Létavici!

Čím jsem starší, tím menší je má knihovna – Mýtus o Sysifovi a Člověka revoltujícího, jsem ale nahmátl téměř poslepu. A díky impulzu, který vyšel z CEPu, jsem s nimi strávil tři a půl noci. A po tom čtení jsem byl šťastný, že mne nikdo nevyzval, abych na téma Albert Camus připravil přednášku.

Camusovo dílo se totiž vzpírá deskriptivnímu, hodnotícímu pohledu obdobně, jako obrazy V.Gogha nebo E.Muncha - jejich myšlenkový a citový svět si lze osvojit (dospět k jeho apropriaci) výhradně souprožitkem, ve kterém vstupujeme do dobrodružné, mnohdy nevyhnutelně trýznivé interakce, rozevírající prostor (propast) nejistot. Camus nezasahuje povrchové struktury operacionistického rozumu, jehož počínání je bezbolestné; zasahuje tázáním vytěsněný terén, překrytý řetězci „obstarávání“.

„…Vstát, tramvaj, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny v práci, jídlo, spánek, a tento rytmus se opakuje v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek…, většinu doby se tomu lidé snadno podřizují. Ale stačí, aby se jednoho dne ozvalo: „proč“ a začíná ono znechucení poznamenané údivem. Začíná! - to je důležité. Znechucení přichází na konci činů mechanického života, zároveň však zahajuje pohyb vědomí. Probouzí je a vyvolává pokračování. Pokračování, to je nevědomý návrat do řetězu nebo definitivní probuzení.

Obdobně, a to po všechny dny nepozoruhodného života, nás unáší čas. Vždycky však se dostaví okamžik, kdy je třeba čas nést. Žijeme se zaměřením na budoucnost: „zítra“; „později“; „až budeš mít místo“; „pochopíš to, až budeš starší“. Tyto nedůslednosti jsou obdivuhodné, protože koneckonců jde o smrt. Pak však přijde den, kdy člověk konstatuje nebo prohlašuje, že mu je třicet let. Tím stvrzuje své mládí. Zároveň se však definuje ve vztahu k času. Zaujímá v něm své místo. Uznává, že se ocitl v určitém bodu křivky, kterou musí, jak přiznává, projít. Patří času a podle hrůzy, jež se ho zmocňuje, rozpoznává v čase svého nejhoršího nepřítele. „Zítra!“ - touží po zítřku, ačkoliv by ho měl celou svou bytostí odmítnout…“

(Mýtus o Sysifovi s:19)

Dost možná existují lidé (i když o tom osobně pochybuji), kterých se otázky, položené (nebo spíš: napovězené, evokované) Camusem, nikdy osobně nedotkly. Nikdy v životě neprožili vteřinu, v níž by se v jejich nitru ozvalo ono: „proč?“. Pro ty by A. Camus rozhodně nepatřil k doporučené četbě. Jeho svět by pro ně zůstával příliš elementární a zároveň nedostatečně určený. Hodnotu světa, do něhož nás A. Camus vtahuje, můžeme rozpoznat jen prostřednictvím interakce empatie a myšlení (byť se v této dualitě kloním spíše k významu toho prvního: „Srdce zná důvody, o nichž rozum nic neví…“, B. Pascal: Myšlenky, §277).   

„Nevím, zda tento svět má smysl, který ho přesahuje. Vím však, že ten smysl neznám a že v dané chvíli je zcela nemožné, abych ho poznal. Co pro mne znamená význam mimo můj uděl? Jsem schopen chápat jen v lidských hranicích. Chápu věci, jichž se dotýkám, jež mi odolávají. Vím také, že nemohu smířit dvě jistoty - svou touhu po absolutnu a jednotě a nemožnost redukovat tento svět na nějaký racionální a rozumný princip. Jakou jinou pravdu mohu rozpoznat bez lhaní, bez zásahu naděje, kterou nemám a která nic neznamená v mezích mého údělu?“

(Mýtus o Sysifovi s:51)

Koho sám Camus vnímá jako myslitele spřízněného? Rousseaua? Kdeže! Rousseauovo deskriptivní myšlení a nazírání zvnějšku je mu cizí. S.Kierkeggarda!, který je „…snad z nich ze všech nejpřitažlivější. Alespoň částí své existence dokázal víc, než objevit absurdno, on je žil…“ (Mýtus o Sysifovi s:29). A není to jen konkrétní lidský osud, co Camus nepopisuje, ale o čem vydává svědectví, nýbrž i pozice člověka v intervalu dějin, kterou nelze nazírat deskriptivě, ale jen skrze mytologické zobecnění. 

„…Ábel se pak stal pastýřem ovcí, ale Kain obdělával půdu. Po nějaké době se stalo, že Kain přinesl Hospodinu oběť z plodů země, zatímco Ábel ji přinesl z prvorozených ovcí svého stáda a z jejich tuku. Hospodin našel zalíbení v Ábelovi a v jeho oběti, ale v Kainovi a jeho oběti zalíbení nenašel…“

(Bible, Genesis 4 – B21)

Bezpříčinné, nesrozumitelné odmítnutí oběti (z hlediska člověka) vede Camuse k přesvědčení o nezbytnosti metafyzické vzpoury (kapitola Synové Kainovi – Člověk revoltující s:35-46). Analogií Kaina, pro dovození dějinné kontinuity absurdity, vzdoru a svobodné vůle (ne jako abstraktní kategorie, nýbrž jako jediné možné odezvy konkrétní existence na „vrženost“), je mu Sysifos, stejně jako Oidipius, či Don Juan; Kierkegaard, stejně jako Dostojevského Stavrogin, Kirillov či Kafkův Josef K. Jestliže někdo Camusovi vytýká libovůli, s jakou mísí postavy mytologické, historické i literární, svědčí to pouze o tom, že mu intenzivní prožitkový svět jeho díla unikl v redukci na čistě operacionalistické vnímání jakéhosi abstraktního člověka v jakýsi abstraktních dějinách. Camus přitom opakovaně poskytl ke svému prožitkovému, estetickému a myšlenkovému světu zcela zřetelný klíč:

„Existencialismus má dvě podoby: Jedna s Kierkegaardem a Jaspersem vede k uznání Boha prostřednictvím kritiky rozumu. Druhá, kterou budu nazývat ateistickým existencialismem, s Husserlem, Heideggerem a brzy i Sartrem, rovněž končí zbožštěním, tentokrát dějin, považovaných za jedinou absolutní hodnotu... Já sám dobře rozumím významu náboženského řešení a vnímám i důležitost dějin. Nicméně v absolutním smyslu nevěřím ani jednomu, ani druhému…“ (Servir 12/1945 in: Iva Beránková: (Ne)musíme si představit, že Sisyfos je šťasten, aneb Camusovo věčné „pokušení nadějí“ s:131)

Chce-li člověk jako druh přežít, nezbytně potřebuje vytvářet pravidla kooperace a odvolávat se přitom na jejich vyšší ukotvení, ať již je definováno nábožensky, či sekulárně. S otázkami, které pokládá A. Camus, zůstává člověk ve všech intimních (kritických) chvílích života, aniž se z nich dokáže kdy vyvléknout. 

 

Camus, Albert: Mýtus o Sisyfovi. Garamond 2006. Překlad: Dagmar Steinová

Camus, Albert: Člověk revoltující. Garamond 2007. Překlad: Kateřina Lukešová

Bible Biblion 2009, Překlad 21.století

Beránková, Iva: (Ne)musíme si představit, že Sisyfos je šťasten, aneb Camusovo věčné „pokušení nadějí“ (výzkumný záměr MSM 0021620824)

Pascal, Blaise: Myšlenky. Odeon 1973. Překlad: Miloslav Žilina